Moje sestra je mladší o pět let, a jelikož nám rodiče zemřeli, máme mezi sebou velmi silné pouto. Mě nikdy nevadilo se o ni starat a pomáhat jí, jenže ona tropí jednu hloupost za druhou a stala se na mě zcela závislou.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Já si tak připadám, že kromě své dcery vychovávám stále ještě i ji, a můj přítel už je z toho poměrně dost frustrovaný – a já nemám daleko od zhroucení. Vysvětlit jí to ale nedokážu a poslat pryč také ne. Stále doufám, že se postaví na své nohy, ale to by se musel asi stát zázrak.
Na život a na smrt
Rodiče měli vážnou autonehodu před šesti lety a oba bohužel na místě zahynuli. Se sestrou jsme si tak zbyly jen my dvě, protože se zbytkem rodiny se příliš často nestýkáme. Já jsem vždycky byla ta silnější a odvážnější, zatímco má sestra byla na rodiče hodně upnutá a úplně se po té události sesypala. Byla to moje povinnost se o ni postarat – a já jsem s tím neměla sebemenší problém.
Stala se z nás nerozlučná dvojka, dokonce jsme spolu i nějaký čas bydlely. I přesto všechno, co se stalo, jsem ale občas nechápala, co moje sestra vyvádí za problémy. V opilosti dokázala a dodnes dokáže natropit neskutečné hlouposti, nejednou jsme obě skončily na výslechu u policie.
Jednou nabourala auto, což byla pro mě velká rána. V autě přece zemřeli i naši rodiče! Jindy se zase pohádala s číšníkem v baru nebo napadla kamarádku a podobně. Zkrátka, když pila, byla jako nezřízená střela, a tak jsem se rozhodla ji v tomto trošku více ohlídat. Jenže do toho jsem poznala já svého přítele, se kterým mám dnes roční dcerku. Jemu vděčím za obrovskou trpělivost, protože sestra si beze mě nedojde ani k lékaři nebo na úřad.
Stále u nás
I když jsem sestře zařídila levnou ubytovnu, kde bydlí, je neustále u nás, a to klidně i celé dny. S ničím mi přitom nepomáhá a já ji ještě dotuji finančně, protože ona v žádné práci nevydrží. Měla už několik zaměstnání, střídá i brigády, a když je někde déle, jak dva týdny, je to zázrak. Plácá se životem a já vůbec nevím, co s ní mám dělat. Zkusila jsem už vyhledat i odbornou pomoc, ale je to k ničemu. Ona nevydrží u ničeho a mě už nebaví ji vodit k terapeutovi násilím nebo pod výhružkami, že už jí přestanu pomáhat.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Patricie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Ona sama si je totiž moc dobře vědoma toho, že jen vyhrožuji. Nikdy bych nedokázala sestru nechat v žádném problému, musela jsem si vzít už i několik půjček, abych ji vůbec mohla dotovat a pomáhat, ona si totiž nedokáže vydělat ani na chleba – a já ji přece jako starší sestra nemohu nechat v problémech a o hladu. To, co dostává od státu, jí vystačí tak na nájem, zbytek obstarávám já. Už jsem jí našla tolik volných míst a brigád, že mi už je trapné ji znovu někam posílat, když vím, že se na to stejně vykašle a buď tam nepřijde vůbec, nebo ji to přestane bavit po pár dnech.
Přítel na mě tlačí
Situace se ale asi začíná vymykat kontrole, neustále trnu, co zase setra vyvede. Tahle situace už pěkně leze na nervy i mému příteli, který se sice snaží mi oporou a pochopit to všechno, ale stále více na něm vidím, že už toho má dost. Tlačí na mě, abych trošku přibrzdila. Je jasné, že sestru neponechám jen tak jejímu osudu.
Ale možná, kdybych přestala být tak obětavá a trošku víc na ni přitlačila a se vším jí nepomáhala, jako by snad byla nesvéprávná, pomohlo by jí to postavit se na vlastní nohy.
