Za svůj život jsem měla čtyři partnery. Většinou šlo o kluky úměrné mému věku i zálibám. Přesto, skutečného parťáka pro život dosud postrádám. Každý z mých „ex“ měl své klady a zápory tak, jako každý člověk. Přesto Pavel, můj poslední přítel, byl vskutku zvláštním „exemplářem“. Miloval mě totiž jenom kvůli mému plochému hrudníku…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Rozpadávající se vztahy
Na kvalitní vztah jsem neměla, pokud tak vzpomínám, štěstí nikdy. Buď šlo o puberťáckou lásku anebo o úlety v baráku. Nikdo z mých vztahů ovšem nikdy nezískal status „životního partnera“, ač jako náctiletá jsem se obávala, že nebudu mít u opačného pohlaví příliš úspěchů, a brala proto za vděk vším, co se nabízelo jako příležitost. S holkami chodila na diskotéky, s kluky udržovala dobré vztahy skrze občasné psaní taháků na písemky a nevynechala jedinou příležitost, jak se předvést. Když mi bylo sedmnáct, zabral jako první spolužák Tomáš. Asi půl roku jsme se vzájemně škádlili, dělali si všemožné žertíky, ale oslavu osmnáctých narozenin již završili „řádným vztahem“ i společnou nocí, po které jsme měli velké plány. Bohužel, naprosto nesplnitelné. Tomáš se chtěl hned po maturitě přestěhovat do ciziny a zkusit štěstí jako slavný filmový herec, přestože k herectví vlohy neměl, jazyky neuměl a já zase snila o kariéře profi-modelky, ač má výška byla jen 160 cm. Jenže, v náctiletých hlavičkách je možné všechno, podobně jako v těch dětských, od kterých nemají pořád ještě dost daleko. Okolí nás díky tomu přezdívalo jako „dětský pár“ a na něm jsme také ztroskotali. Tomáš se ještě během posledního týdne školy ve čtvrťáku zamiloval, z ničeho nic, do své sousedky v baráku, která se po škole začala živit jako příležitostná herečka a mně jen chladně vzkázal, že se chce rozejít. Nebránila jsem mu, ale srdce mi to zlomilo. Uvědomila jsem si, že jsem zase nezadaná…
Za vším najdeš plochý hrudník
Zpět do hlavy se mi ještě větší silou vkradly negativní myšlenky. Strach, že si nikdy nikoho nenajdu, u mne přitom pramenil úplně odjinud, a sice z osobního komplexu. Byla jsem odjakživa hezká holka a hlavně krásně štíhlá, ale i tak mi příroda něco podstatného zapomněla dát. Tím „něčím“ byla prsa. Bylo mi už skoro dvacet a já pořád neměla ani jedničky. Nepřeháním. Pojem chlapecký hrudník na mne dodnes sedí jako poklička na hrnec. Dokonce i mnozí muži se mohou pyšnit větším objemem na hrudi než já a já z toho bývala vždycky tak akorát zoufalá. V počátcích mě sice zploštělé tělesné proporce nepřišly nijak tragické, přesto okolí udělalo své. Není hračka koukat všude kolem na snímky prsatých hereček, modelek i podivně tvarovaných silikonových krasavic. Mně se sice velká prsa z podstaty nelíbí a nechtěla bych je ani za nic, přesto má hlava došla k závěru, že okolí si zřejmě podobné proporce žádá. Tedy, holka, která je nemá, jako kdyby neexistovala. Začala jsem se proto obávat, že za „nulu“ budu do budoucna pro muže i já. Nestalo se tak. I když, na stranu druhou si říkám, jestli jsem měla podobné zkušenosti skutečně zapotřebí.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Patricie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
„Dolňák“ zezdola
Můj další vztah přišel, když mi bylo dvacet dva. Podobně, jako můj „ex“ Tomáš, jsem se zakoukala do kluka z baráku. Šlo o nového souseda ze spodního patra, ze kterého jsem byla „mrtvá“ už, když jsem ho poprvé spatřila ve výtahu. Vysoký, štíhlý, brunet. Netrvalo dlouho a domluvili jsme se, že bychom spolu mohli zajít do kina nebo na nějakou společenskou akci. Fakt, že nás spojovala adresa, se pro dlouhé temné noční cesty z akcí zpět, jevila jako úžasný bonus. Přemek, jak se jmenoval, mě hned po třech setkáních ujistil, jak jsem krásná a jak moc mě miluje. První společné noci nahrávala znovu okolnost, že jsme sousedé. Co mě těšilo ještě víc, bylo, že se hned v počátcích přiznal, že je tzv. „dolňák“, takže mé obavy, zda mu vyhovuje žena „bez hrudníku“, rozptýlil už v počátcích. Ulevilo se mi. Bohužel ne na dlouho. Milování s ním totiž bylo opravdu jen o jediném. Nakonec, přesně po roce, jsme se rozešli. Ze vztahu se absolutně vytratila jakákoliv emocionalita, pokud v něm vůbec kdy vznikla. Jako přes kopírák byl pak i můj třetí vztah, který jsem navázala a záhy rozvázala s bývalým kolegou z mé předešlé práce. Mít chlapa, kterého zajímají jen mé dolní partie a od pupíku nahoru neví ani jaké mám vlasy, se mi protivilo. Netušila jsem, že skutečné překvapení mě ještě čeká.
Daniel (26): Miluju svou holku, ale odrazují mě její malá prsa. Ona udělala něco, co jsem nečekal.
Fetiš na malá prsa?
Pavla jsem potkala v práci, ale kolegové jsme nebyli. Pracoval pro catering, který k nám dovážel jídla na společenské akce. Od začátku se mi líbila jeho jemnost, ohleduplnost a vyčkávala jsem proto, co a jak bude dál. Setkávali jsme se často, takže brzy jsme navázali i vztah. Přesto, po zkušenostech z minulosti, jsem byla již obezřetná. Proto, když mi příležitostně řekl, že se mu líbí jen zralé ženy s drobným poprsím, ulevilo se mi, že nejde o dalšího „dolňáka“. Zašli jsme spolu do kina, do restaurace a za nějakou dobu absolvovali i společnou noc. Pavel byl pravý opak všech předchozích mužů. Sex jako takový ho nezajímal vůbec a nejraději mi laskal hrudník, přes který mi dovedl navodit i vrcholovou slast. To se mi líbilo, i když po nějaké době byla podobná, stále se opakující praktika zvláštní. Proto jsem, když se situace neměnila ani po několika dalších měsících, udeřila s dotazem rovnou. Tehdy mi bez okolků pověděl, že ho vlastně ženy jako takové moc nevzrušují, ale co ho zajímá obzvlášť, jsou jejich „skoro žádná“ prsa. Protože jakákoliv zralá žena „bez hrudníku“ je pro něj neuvěřitelně sexy. Zkrátka musí mít nejméně dvacet pět let (ideálně čtyřicet) a k tomu mít malinká ňadra. „Takže jsem i pro něj byla „vzduch“, protože celou tu dobu randil vlastně jen s mým dekoltem… To asi nedám…“ Pomyslela jsem si bezprostředně a měla pravdu. I když byl Pavel moc hodný a na kamarádství fajn, ten pocit, že vztah buduje jen s mými prsy a ne s mou duší mě nakonec donutil k rozchodu, protože životního partnera si představuji jinak. Přesto jsme dodnes kamarádi a nic si vzájemně nevyčítáme. Je totiž fajn, umět se rozejít, aniž byste pak museli „rýt očima podlahu“, když se omylem se svým „ex“ zase někde potkáte a měli byste se alespoň pozdravit.
