Nikdy jsem nepatřila k oblíbeným lidem z kolektivu. Problém zapadnout jsem měla už na základní i na střední, a po nástupu do práce i tam. Nikdy jsem nechápala proč, snad proto, že jsem tichá a raději vším okolo jen proplouvám, nemám moc prořízlou pusu a hodně věcí jsem si vždycky nechala líbit.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Přesto jsem se nestala terčem šikany u nás v práci já, ale má kolegyně. Do celého toho kolotoče jsem se zapletla vlastně úplnou náhodou, ale později jsem se bála to přiznat. Když si mysleli kolegové, že v tom jedu s nimi, začali mě brát do party. Každý druhý večer doma ale pláču a mrzí mě to.
Holka, co všechno odsouhlasí
Do své nynější práce jsem nastoupila před třemi lety, stálo mě hodně úsilí tohle místo získat, ale pracovat v bance jsem chtěla už od malička. Táta i máma totiž byli bankovní úředníci, a když mě občas sebou do práce vzali, moc mě to tam bavilo. Střední ekonomická škola tak pro mě byla jasnou volbou.
Byla jsem vždycky hodně snaživá, ale neuměla jsem se prosadit, a to byl můj problém. Na mé vysněné místo jsem se hlásila dlouho a před pohovorem jsem musela kopnout panáka, abych byla vůbec schopná dokázat, že budu umět komunikovat s klienty.
Kolektiv mě přijal poměrně chladně, ale nikdy mě vyloženě neodstrkovali. Jen, když nemuseli, nemluvili na mě. I když jsem na to byla už docela zvyklá, nepracovalo se mi nejlíp a trápilo mě to. Pak jsem přišla na to, že když se občas pousměju nebo někomu na něco kývnu, berou mě alespoň v potaz. To mi stačilo.
Holka, která všem pila krev
Pak nastoupila Helena, už napohled úplně jiná dívka. Byla z vesnice a ve městě bydlela jen chvíli, nosila staromódní oblečení, nemalovala se a také hodně často dost zapáchala. Terčem posměchů a později i šikany se tak stala ona. Kolegové na ni stražili nejrůznější pasti, chovali se jako děti ve škole, které dávají učitelům pod zadek prdicí pytlíčky.
Já jsem se jí neštítila, ani jsem neměla potřebu se jí nijak vysmívat. Napadlo mě naopak, že jí pomohu a na její problém s tělesným pachem ji upozorním. To chtěli udělat i kolegové, jenže úplně jinak než já.
Zatímco já jsem za ní přišla do kanceláře a snažila jsem se na ni mluvit přátelsky, tak aby to pochopila a nemyslela si, že se jí vysmívám, kolegové ji do šuplíků a na stůl postavily lahvičky s vůněmi. O tom já jsem nevěděla, můj pokus tak dopadl fiaskem, ona si myslela, že v tom jedu s nimi a jsem jen vyslanec, který to má dotáhnout do konce.
Urazila se a oni mě začali brát mezi sebe
Helena se přirozeně hodně urazila a s pláčem utekla domů. Musela si vzít i dovolenou. Když vyrazila z kanceláře, doprovázel ji bouřlivý smích, mě zase potlesk. Nevím proč, ale všichni si mysleli, že mi o tom někdo řekl, takže automaticky považovali můj rozhovor s ní za účelový. To však tak nebylo. V ten den mě pozvali ale na skleničku a od té doby mi všechno říkají – a na skleničky chodíme pravidelně. To mi moc pomohlo, konečně se cítím, že někam patřím. I když mě svědomí hryže a Heleny mi je upřímně líto, nechci už být v pozici, ve které jsem byla celý život. Konečně mě má někdo rád. Nebo já si to alespoň myslím.
Neodejde, nemůže
Šikana od kolegů ale pokračuje dál a já teď v tom jedu s nimi. Každou chvilku se tak Heleně ztrácejí důležité dokumenty, které nachází všude po kancelářích, nemůže najít propisky a pak je najde v koši, má popřehazované údaje, které pak musí opravovat. Musím se přiznat, že jim v tom pomáhám ale později večer, když jsem sama doma, vyčítám si to. Přestat s tím ale také nechci, to by se pak podobné věci stávaly mě.
Čtěte také: Věra (45): Na střední jsem byla neoblíbená holka, i teď mnou všichni pohrdají. Proč mě sakra nikdo nemá rád?
Proč vlastně neodejde nebo si někomu nestěžuje? Náš vedoucí v tom celém totiž jede taky, a navíc všechno je připravené tak, aby vždy splnila svou práci, jen to má prostě těžší a ví, že se jí u toho celý kolektiv vysmívá. Odejít nemůže, protože má děti a také dluhy, dobře placenou práci zkrátka potřebuje.
Jen doufám, že to ostatní brzy přestane bavit a já už si to nebudu muset vyčítat. Jen netuším, jestli pak zůstanu i já jejich oblíbenkyní.
