Vdaná jsem byla téměř třicet let – a po celou tu dobu jsem se jen trápila. Zůstat sama jsem však nechtěla, bála jsem se toho. Děti jsme mít nemohli a manžel odmítal adopci i pěstounskou péči. Podváděl mě a byl na mě hrubý, ponižování bylo u nás doma na denním pořádku.
Až jsem ho konečně vyhodila a začala žít sama, našla jsem smysl života. Pomáhám opuštěným kočkám.
Vztah, který mi nic dobrého nepřinesl
Vdávala jsem se mladá, už v devatenácti letech – to také v té době bylo normální. Rodiče si moc přáli, abych byla šťastná, a tak jsem se provdala a začala žít s mužem, kterého jsem sotva znala. Mělo to tak asi být. Jenže jsem nemohla dlouho otěhotnět, za to jsem si doma vyslechla nespočet urážek a výčitek. Moc jsem chtěla dítě alespoň adoptovat, ale na to můj muž nikdy nepřistoupil.
Skutečně šťastná jsem po boku svého manžela byla snad jen první rok, to jsem měla ještě na očích růžové brýle. Od té doby to šlo od desíti k pěti, neustálé slovní napadání, ponižování a urážky jsem už po letech ani nevnímala, bála jsem se, že zůstanu úplně sama. Trpěla jsem mu i jeho nevěry, raději jsem dělala, že jako o ničem nevím.
Terapie mi otevřela oči
Před šesti lety jsem na popud kolegyně z práce začala navštěvovat psychologa. Terapie mi moc pomohly a mě došlo, že i když zůstanu sama, bude mi mnohem lépe. Jen jsem potřebovala najít nějaký nový smysl života.
Vždycky jsem byla milovnicí zvířat, především koček. Rozhodla jsem se, že raději budu pomáhat opuštěným zvířatům, a tak svůj život naplním až po okraj. Manžel mi kočky nikdy dovolit nechtěl, já jsem jednoho dne na truc dvě přinesla domů, malá koťátka, která jsem si vzala z útulku.
Nepřehlédněte: Libuše (36): Opustila jsem rodinu kvůli jinému chlapovi. Teď toho hořce lituji.
On zuřil – a já se konečně v klidu smála, řekla jsem mu, ať se sbalí a odejde, když se mu to nelíbí. A on to také udělal. Poprvé v životě se mi ulevilo a měla jsem skvělý pocit z toho, co jsem udělala.
Dnes jsem rozvedená a nesmírně šťastná. Sama jsem přece jen nezůstala, mám kamarádky a také čtyřnohé přítelkyně, které zachraňuji před nepříznivým osudem. Stejně jako jsem kdysi zachránila sama sebe.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vaše cesta k životní spokojenosti není typická. Je to ale váš život a vaše cesta. Nezbývá mi nic jiného než vám popřát „zdar a sílu“ potřebnou k naplnění vašich představ. Platí: Podstatné je žít sám se sebou v míru a mít co dělat. To zjevně máte. Takže (opět citát) dokud ještě žijeme, je všechno O.K.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
