Niky a Veronika jsou sestry a je to na nich vidět na první pohled. Niky působí trochu mateřštějším a ženštějším dojmem. Radka je více odtažitá a spíše samotářka. Ale jinak mají stejná gesta i stejný způsob vyjadřování. Nejsou to ale obyčejné sestry, prošly si mnohým, a i díky tomu je dnes jejich vztah mnohem silnější. Co se jim vlastně stalo?
Vždy se podporovaly
Niky vystudovala právnickou fakultu, brzy potom se vdala a měla postupně 4 děti. Společně s Radkou se nastěhovaly do staré fary a se svými manželi ji začaly opravovat. Jejich život byl spokojený, obě měly práci a výborně spolu vycházely. Až na jeden zásadní „detail“. Niky se stala maminkou v podstatě hned, jakmile se s manželem začali o rodinu pokoušet. Radce se ale počít potomka stále nedařilo.
Idyla skončila?
I tak k sobě sestry měly velmi blízko a na jejich dobrém vztahu se nic nezměnilo. Stále se podporovaly v pracovním i osobním životě, svěřovaly si svá tajemství, byly tu jedna pro druhou. Možná to nebylo dobře, že si zůstaly tak blízko. Rodiny žily spolu, v přízemí Niky s manželem a dětmi, Radka a její muž obývali patro, stále jen ve dvou. Radka si strašně moc přála mít alespoň jedno dítě, bohužel třikrát za sebou potratila. Dnes už o své nesmírné bolesti mluvit dokáže, ale tehdy jen tiše trpěla.
Závist na sebe nenechala dlouho čekat
Radka dělala všechno možné, aby se dala do pořádku, ale závist vůči sestře a její rodině pomalu rostla. Žárlila na rodinou idylku i na každé sestřino těhotenské bříško. Večery proplakala, ale dokázala normálně fungovat, chodit do práce. A najednou se objevila naděje! Obě sestry byly těhotné současně. Jenže! Zatímco Niky se narodilo třetí dítě, Radka o miminko opět přišla. „Bylo to strašné. Lidé v domě oslavovali příchod děťátka, já se nahoře snažila sebrat z naprostého dna,“ vypráví Radka.
Přišel křest malé dcerky Niky. Radce se tam vůbec nechtělo a měla pravdu, s pláčem se tam zhroutila. Došlo jí, že něco musí změnit. Odstěhovala se ze společného domu, její manželství už stejně bylo v troskách kvůli Radčiným depresím z potratů. Potřebovala začít znovu, dostat ze sebe všechnu nashromážděnou bolest, kterou se snažila léta potlačovat. Chodila na procházky, snažila se ze všeho vypsat, hledala, co zaplní prázdnotu.
Osudný silvestr
Už je to 10 let, ale Radka si vzpomíná na každý detail. Sestra Niky ji požádala, zda by nepohlídala starší děti. Radka vzpomíná: „Ráda jsem souhlasila a chtěla děti vzít do kina.“. Najednou ji ale popadl hrozný vztek a měla chuť děti uhodit. „Měla jsem skutečně strach, že jim něco udělám,“ říká tiše Radka. „Byla jsem sama ze sebe vyděšená.“ Rozrušeně zavolala rodinnému kamarádovi a ten ji okamžitě odvezl na psychiatrii.
Psychiatři určili diagnózu jako depresi s prvky obsedantně kompulzivní poruchy. Tak se nazývá nutkání dělat určité věci (známé je například stále opakované mytí rukou), kterému se postižený často nemůže ubránit vlastní vůlí. Radka o svém stavu s nikým nemluvila, ale poctivě docházela na terapii. Sestře vše řekla až později. Ale ona reagovala úplně jinak! Dala jí do náruče svého nejmladšího syna se slovy: „Drž ho pevně. Znám tě celý život a vím, že ty bys nikdy dítěti neublížila!“.
Nový start
Důvěra sestry dodala Radce potřebnou sebejistotu a stala se pro ni novým odrazovým můstkem ke štěstí. Dokonce se seznámila se skvělým mužem, do kterého se zamilovala a se kterým ještě ve svých 40 letech otěhotněla. A tentokrát to konečně vyšlo! Narodila se jí zdravá, krásná dcerka a Radka konečně mohla být úplně šťastná. A obě sestry k sobě měly ještě blíž než kdy dřív.
Ne každý život má tak šťastný konec. Každopádně nás příběh může poučit o tom, jak zrádná a záludná dokáže být naše psychika, i když se snažíme vše silou vůle zvládnout. Některé věci prostě zvládnout nejde, a proto jsou k dispozici odborníci, terapeuti a psychologové.
