Moc ráda si čtu příběhy ze života. Je na nich vidět, jaké zážitky na lidi čekají, a čemu všemu musejí čelit. Zvláště ty vztahové jsou zajímavé. Zjištění, co všechno jsou ženy kvůli své lásce snášet, je občas dosti překvapující.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
A umínila jsem si, že já taková rozhodně nebudu. Pokud bych byla ve vztahu nespokojená, určitě bych ho raději zavčasu ukončila. Jenže člověk míní, a nakonec je stejně všechno jinak.
S Albertem jsem se seznámila v autobuse
Jezdili jsme stejnou linkou a vysedali na stejné zastávce, akorát pak se naše cesty rozdělily. Bariéru mlčení jako první překonal Albert, když se mnou dal do řeči a vyžádal i mé telefonní číslo. Dala jsem mu ho, protože mi byl sympatický a vypadal jako slušný kluk. Zanedlouho se ozval a pozval mě na kávu, což jsem přijala.
Sešli jsme se v kavárně s příjemnou nostalgickou atmosférou, o které není v Praze nouze. Čas příjemně plynul a my jsme zjistili, že toho máme docela hodně společného. Není tedy divu, že jsme spolu začali chodit a trávit volné víkendy. Nyní jsem se do práce těšívala o to více, že jsem se každé ráno s Albertem mohla potkat. V kontaktu jsme však byli i přes telefon a sociální sítě.
A tak jsme začali s Albertem spolu žít
Když jsme se znali už více než rok, téměř zároveň nás napadlo, že bychom mohli začít spolu žít. Celkem jsem se na společný život s Albertem těšila. Našli jsme si podnájem, nevelký byt se slušným nájemným, a nastěhovali se. Chtělo by to napsat, že takto spokojeně pak žili až do smrti.
Nicméně jednoduché naše společné soužití opravdu nebylo, což ukázal až následující čas. Je jasné, že když se s člověkem setkáváte jen na krátkou chvíli, nemůžete poznat, jaký doopravdy je. Teprve domácnost, kterou oba sdílíte, a doba v ní strávená, ukážou, jak to se vztahem dvou lidí vlastně je.
Do vínku mi byla dána snaživost a také přístup k financím na základě toho, že jsem si je musela vždy poctivě vydělat. Nikdo mi nedal nic zadarmo. Umím proto se svými financemi ekonomicky hospodařit, přitom však nemohu tvrdit, že bych byla šetřílek. Jen nerada vyhazuje peníze za hlouposti.
Albert to má nastavené trochu jinak, jak ukázalo naše soužití. Také jsem zjistila, že můj plat je o dost vyšší než jeho. Podle toho jsme se domluvili i na částkách, které budeme do společného rozpočtu dávat, a co vše se z něho bude platit. Na mě z pochopitelných důvodů vyšla vyšší částka. Nemohu tvrdit, že bych za to byla dvakrát ráda, vždy jsem si myslela, že hlavním živitelem ve vztahu by měl být muž.
Společné soužití ukázalo třecí body našeho vztahu
Ze začátku nám bylo dobře a užívali si toho, že můžeme každý večer trávit bok po boku. Co se týká intimních chvílí, ty neměly chybu. Horší to bylo s chodem domácnosti. Jako jediné dítě svých rodičů byl Albert vždy matkou opečovávaný a očekával, že to budu dělat i já. Takže jsem vařila, uklízela a prala, zatímco on si odpočíval u televize nebo u počítače a bral to jako samozřejmost, že já se činím.
Problém bylo nakonec i nakupování potravin.
Albert nebyl nikdy spokojený s výběr jednotlivých surovin k jídlu. Podle jeho názoru jsem příliš šetřila a nikdy jsem nekoupila něco lepšího, i když můj plat by to umožnil. S tím jsem musela nesouhlasit. Nakupovala jsem běžné potraviny, dostatek zeleniny i ovoce, nikdy u nás nechyběly jogurty, ani výběr sýrů nebo salámů. Občas jsem také připravila domácí pomazánku a ve víkend jsem vždy vařila a také upekla něco dobrého na zub. Jen mi nepřišlo zrovna ekonomické kupovat ty nejdražší sýry.
Když si jednou takto Albert zase stěžoval, že není doma v ledničce ničeho, co by se dalo jíst, řekla jsem nu naštvaně, ať tedy zkusí nakupovat sám. A kdyby nebyl tak mlsný, tak by mu stačilo to, co v ledničce aktuálně máme. Na můj návrh ihned přistoupil a také mě požádal o můj finanční příspěvek na nákup.
Aby to prý bylo spravedlivé, tak on také něco přidá. A šel nakoupit. Domů pak přinesl, podle mého názoru, ty nejdražší potraviny, co v obchodě měli. Přitom se jednalo většinou o pochutiny jako směs oříšků, sušené ovoce, plněné olivy a podobně.
Nebaví mě dotovat Albertovy vysoké nároky
Nemám nic proti tomu, dát si občas něco dobré a zpestřit si tak běžný den, ale pokud bychom takto měli nakupovat pořád, projedli bychom všechny peníze. Svůj názor jsem Albertovi také řekla. Na to mi odpověděl, že on je z domu takto zvyklý jíst a nechápe, proč zrovna my musíme šetřit, když můj plat není právě malý.
A tak se do našeho vztahu vloudil první rozkol. A já nevím, jak to řešit. Albert mě nazval lakomcem, který by si pro korunu nechal vrtat koleno, což se mě dotklo. Nepřipadám si tak. Jen chci s penězi zacházet rozumně a neutratit je všechny do poslední koruny. Tuším, že to bude zdrojem problémů i v budoucnosti. Mám pocit, že mě Albert využívá.
Do domácnosti dává mnohem méně než já, ale užívat by si chtěl, jako by byl milionář. A nemá ani snahu si najít lépe placené místo, aby mohl pokrýt své zvýšené nároky na jídlo.
