Jen málo žen mého věku zůstane bezdětných. Kdysi dávno býval trend velmi mladých maminek, dnes se věk pro pořízení prvního potomka výrazně prodloužil. Ve výsledku je ale situace podobná. Bezdětných padesátnic ve společnosti moc nepotkáte. Přesto svého „osudu“ nelituji. Vybrala jsem si ho.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Dítě z velké rodiny
Co je to rodina, dobře znám. Narodila jsem se totiž jako druhé nejstarší z pěti dětí. Oba moji rodiče pocházeli z venkova a vícedětné rodiny pro ně nebyli ničím zvláštním. Také nepsaný rodinný zákon, že nejstarší děti chrání nejmladší sourozence, u nás platil ve všech pomyslných bodech. Jenže… Šárka, nejstarší z nás se brzy kvůli studiím odstěhovala a na mne zbylo skoro všechno. Bylo mi třináct a já každý den po návratu ze školy „makala“ jako dospělá. Uklízela jsem, prala, převlékala plínky nejmladšímu bráškovi a někdy si připadala spíše jako stará a unavená služebná, než jako školačka, holka v rozpuku mládí. Zkrátka, klasický obraz venkovské rodinky, který by se s trochou nadsázky dal zaměnit i s výjevy z konce devatenáctého století. Přesto si nestěžuji. Nebyla jsem jediná, kdo pracoval, protože rodiče dřeli ještě víc. Jenže, které mladé, dospívající holce by podobně hektický život bez reptání vyhovoval?
Maminka říká: „O tom se nemluví…“
Jiným problémem byla moje máma. Hodná, pracovitá žena, to ano. Přesto mě dodnes mrzí, že svou druhou nejstarší dceru nikdy nedovedla „podržet“ v těch nejjednodušších ženských věcech. (Ostatně stejně, jako to nezvládla ani u Šárky a mladší sestry Mileny.) Mám tím na mysli otázky okolo dívčí puberty. Bylo mi třináct, čtrnáct a kromě domácích starostí jsem řešila i pro věk klasické potíže s dospíváním. První periodu, proměnu těla, růst prsou, první lásky… Ne vždy úspěšně. Věci, jako internet nebo bohatý výběr časopisů pro náctileté tehdy neexistoval, a tak jsem byla odkázána pouze na rodiče a okolí. Jenže… Máma se o podobných věcech odmítala bavit, a když jsem za ní jednoho dne celá ustrašená přiběhla, že krvácím, že se mi asi něco stalo, mávla rukou a řekla mi, že to je záležitost normální a mají ji, každý měsíc, všechny ženy. Poradila mi sice, co hygienicky dělat, ale jiné podrobné informace jsem už nedostala. Proč to vlastně ženy mají? Netušila jsem. Jen mlhavě mi bylo vysvětleno, že věc souvisí s tím, aby žena mohla mít v budoucnu děti. To jsem se pěkně vyděsila. „Já a děti?!“ Protočila jsem oči v sloup a pamatuji si ten okamžik, jako kdyby byl včera. Dobrovolně – nedobrovolná služba v rodině mi totiž veškeré ideály o vlastní rodině vzala ještě dřív, než jsem vůbec zjistila, jak se takové dítě dostane na svět…
Později, když mi bylo patnáct, šestnáct, snažila jsem se z mámy dostat alespoň nějakou informaci ohledně vztahů. Bezúspěšně. Získala jsem pouze rady o počestnosti až do svatby a varování, že když se omylem zplodí nemanželské dítě, měla by být povinnost kluka, těhotnou si vzít. Vždycky to tak bývalo. „OK.“ Jenže jiné rady jsem už nikdy neslyšela. Na každou detailnější otázku mi pak máma vždycky odpověděla, že buď jednou uvidím sama anebo, že se o takových věcech nahlas nemluví… Byla jsem zoufalá a do školy ve větším městě nastupovala mezi stejně staré spolužačky jako úplně naivní a hloupá.
Kontakt s klukem zakázán
Protože jsem si pořád ještě nedovedla dát dohromady, jak přesně takové těhotenství vznikne, dala jsem si raději ze strachu dobrovolný zákaz kluků. Samozřejmě jsem nežila v domnění, že dítě vzniká z vášnivého polibku muže a ženy, ale na druhou stranu jsem byla ze všeho tak prvotřídně vystresovaná, že jsem raději sekala dobrotu. Vidina, že bych mohla omylem někde otěhotnět, nedokončit učení a vrhnout se do mateřských povinností, se v mých očích rovnala trestu doživotního vězení. Tak moc jsem se bála. Přešly roky školy, respektive učení a já se vyučila. Stala se ze mě dámská krejčová, a protože mě móda bavila, rozhodla jsem se v oboru pokračovat. Z ošklivého venkovského ptáčete se stala docela pohledná městská slečna. Šlo o příjemné roky života. Na rozdíl od jiných holek jsem si navíc ani nemusela šaty všelijak složitě shánět. Jednoduše jsem si je navrhla a ušila sama. K tomu pak zbývalo sladit nějaké botičky, kabelku a bylo to. Jen zde strašil menší háček. Nastrojenou jsem bývala pouze pro sebe, nikoliv pro okolí. Vztah pro mne stále představoval riziko velké rodiny.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Monika a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Antikoncepce
Svůj první vážný vztah jsem navázala až ke třicítce. Přesto měl Vráťa, můj současný manžel, doslova nekonečnou trpělivost. Tomu, co dělá lásku láskou, jsem se totiž záměrně vyhýbala tak dlouho, až si dokonce začal myslet, že mi na něm nezáleží. Teprve po několika krizích pochopil, že za mým strachem ze vztahů a těhotenství, stojí jen silně staromódní poměry, z nichž jsem vzešla. Nakonec mě přesvědčil, abych se rozhodla pro zázrak, zvaný antikoncepce a bez obav začala žít. Ledy se prolomily a řada otázek, na které jsem jen marně sháněla dostačující odpovědi, se brzy vyjasnila. Teprve tehdy jsem pocítila, že žiji plnohodnotný život. Pouze jedna věc zůstala nezměněna. Rozhodnutí, nemít vlastní děti. Vráťa souhlasil a nedělalo mu problém, vzít si mě i bez „důvodu v útěžku“, jen z lásky. Proběhla svatba a uběhlo i několik dalších let. Když mi pak bylo třicet osm roků, pozastavili jsme se nad otázkou rodičovství znovu. Byla poslední možnost. Ale já zůstala rozhodnuta. „Ne.“ Znělo z mých úst. Manžel souhlasil a roky plynuly spokojeně dál.
Obrácený život
Dnes, když mi je už přes padesát, řeším nový životní předěl. Menopauzu. Na rozdíl od nejasností okolo puberty, jsem už o mnoho chytřejší a snažím se udržovat tělo především v klidu a rovnováze. Zároveň vím, že možnost, mít vlastní děti, definitivně vypršela. Přesto rozhodnutí nelituji. Možná, kdybych žila v dětství jiný život, byla by jiná i má dospělost. Jenže, já mám dodnes pocit obráceného života. Jako dítě, které sotva zvládá změny vlastního těla, jsem se musela starat o rodinu a dělat věci, které přísluší spíše o deset až dvacet let starší ženě, zatímco na studia či užívání si, nebylo kdy. A tak, ve věku, kdy bych měla pracovat pro rodinu, si už raději jen užívám s tím pocitem, že odpracováno mám dávno. Pro někoho možná sobecké rozhodnutí, ale já si to nemyslím.
