S Markem tak trochu pro mnohé patříme do jiného světa. Oba jsme silně věřící, a proto bylo jasné hned, že naše svatba bude v kostele. Plánovali jsme ji celý rok a bylo pozvaných 80 hostů. Koronavirus však naše plány změnil jen pár dnů před stavbou, když byly zrušeny obřady nad deset osob. Obrečela jsem to, ale řešení jsme našli.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Pocházím ze silně věřící rodiny
Od malička jsem vychovávána k lásce k Bohu. A prostě si myslím, že to je tak správné. Každou neděli se s celou mou rodinou setkáváme v kostele, a po obědě se tradičně vidíme na zahradě, kde si povídáme a vyprávíme si, kdo co zažil za uplynulý týden. Je to takový náš rodinný zvyk, na který jsem hrdá. Nepatříme k těm rodinám, které by se hádaly nebo si ubližovaly. My naopak všichni držíme pospolu a podporujeme se.
Marka jsem znala od vidění z kostela
Na vysoké škole jsem se seznámila s úžasným klukem. Jmenoval se Marek. Znala jsem ho už z dřívějška, protože jsem jej často viděla v neděli při mši, ale vypadalo to, že si mě nikdy nevšiml. Až později se přiznal, že mě sledoval snad už několik let, jen byl příliš nesmělý na to, mě oslovit. Začali jsme spolu trávit více času – a naše přátelství přerostlo v lásku. Seznámila jsem ho s mou rodinou, která ho okamžitě přijala.
Než nám skončila škola jsme byli zasnoubení a plánovali svatbu
Před ukončením vysoké školy jsme už byli dávno zasnoubení a plánovali svatbu. Na tento okamžik jsem se těšila celý život. Už dávno jsem měla vysněnou obrovskou svatbu, kde bude celá moje rodina a všichni, které mám ráda. Moje vysněná svatba připomínala něco jako řecké veselky, kdy celá rodina jen tančí a baví se. Měli jsme všechno naplánované do posledního detailu.
Koronavirus mi zrušil mou vysněnou svatbu
Jenže prakticky ze dne na den přišel do Česka obávaný virus, a najednou se začala spousta věcí měnit. Já se i tak vznášela na růžovém obláčku a dál chystala svatbu, dokud je nezakázali. Snad nikdy víc jsem nebrečela tolik, jako ten den. Byla to snad Boží zkouška? Ale proč? Nebo je to trest? Ale za co? Myšlenky se mi honily hlavou rychleji, než bylo zdrávo, a moje maminka jen chodila a utěšovala mě.
Nechtěla jsem se smířit s kompromisem
Marek mě taky utěšoval a celou domu mi jen připomínal, že naše láska tuhle zkoušku vydrží, a nakonec budeme mít krásnou svatbu. Když povolili svatby do deseti lidí, moc mě to neutěšilo. Nechtěla jsem dělat kompromisy. Co celá moje a taky Markova rodina? Chtěla jsem tam mít všechny, nejen nejbližší část. Nakonec to byla moje máma, která se navrhla řešení. Udělají se svatby dvě. Jedna bude komorní, a až se rozvolní podmínky, můžeme se vzít podruhé.
Kněz dvě svatby v kostele nepovolil
S tímto nápadem jsme šli za knězem, který nás měl oddávat. Ale trochu jsem se bála toho, že podruhé se nebudeme moct vzít v kostele. A měla jsem pravdu. Opravdu nebylo možné, abychom to tak udělali. Nešlo zařídit ani obnovení slibu, protože budeme novomanželé a tohle se prostě nedělá. Opět jsem propadla do nekončícího pláče. Tak moc jsem se chtěla vdát, ale ustoupit jsem taky nechtěla.
Řešení se přece jen našlo
Nakonec to byl kněz, který si nad naším problémem v klidu popřemýšlel a našel řešení. Nemůžeme mít sice dvě svatby v kostele, ale ve stanovený termín se můžeme vzít a potom udělat místo svatby „oslavu lásky“. Obřad by sice vypadal trochu jinak a neskládali bychom opět sliby před rodinou, ale všichni by byli svědci toho, že se milujeme a hodláme spolu zůstat až do konce života.
Naše první svatba byla krásná a opravdu jsme si ji dokonale s Markem užili. Nekazili mi ji žádné chmurné myšlenky na zbytek rodiny. Teď se připravujeme na naši oslavu lásky, kterou chceme udělat hned, jakmile to bude možné.
