Děti jsem si vždycky moc přála, dlouho se mi ale nedařilo otěhotnět. Nakonec jsem porodila dvojčata, když mi bylo jednatřicet – a tehdejší manžel mě opustil jen půl roku po jejich narození. Nebylo to snadné, a když se navíc jejich otec vypařil a na mě zbyla celá péče, občas jsem v tom pěkně plavala. Že ale někdy budu schopná zapomenout na vlastní dítě, to mě ani ve snu nenapadlo.
Den blbec
Jistě to znáte také, občas se to všechno semele a člověk má prostě den blbec. Den, o kterém bych vám chtěla povědět já, byl jako ze zlého snu. Jedna dcera onemocněla, já neměla hlídání, a tak jsem musela zařídit spoustu věcí z domova. Bylo ale potřeba nakoupit a zajít do lékárny, poprosila jsem tedy sousedku, aby mi nemocnou holčičku na chvíli pohlídala. Tu druhou jsem si vzala s sebou na nákupy. Holkám byly čtyři roky a vždycky si rády hrály v dětském koutku a čekaly, než v klidu nakoupím.
Pamatuji si, že děsně pršelo, my jsme jely autobusem a do obchoďáku jsme dorazily celé zmáčené. Dceru jsem odevzdala do dětského koutku a její mokrou bundu jsem si vzala s sebou a nechala ji viset na nákupním vozíku. Nakoupila jsem, zaplatila jsem a zavezla vozík. Když jsem se podívala na hodinky, uvědomila jsem si, že mi za pět minut jede autobus, a tak jsem si musela hodně pospíšit.
Bundu ani dítě jsem neměla
Nasedla jsem do autobusu a těšila jsem se domů za nemocnou dcerou. Hlavou mi běžel scénář dalšího dne, další úkoly a povinnosti, někdo mě musel zastoupit na brigádě, kde jsem si přivydělávala, a tak jsem začala hledat v telefonu kontakty na kolegyně. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde, a když jsem dorazila domů, ptala se mě sousedka, kde jsem nechala Marcelku.
V tu ránu jsem zůstala stát jako opařená. Sice jsem měla nákup, ale neměla jsem ani bundu, ani Marcelku. Začala jsem se třást a neskutečně vyvádět. Vždyť mi cesta domů trvala půl hodiny a za celou tu dobu mi nedošlo, že jsem v dětském koutku nechala svou malou dcerku samotnou. A to v obchodě měli za chvíli zavírat.
Už chtěli volat policii
Okamžitě jsem se rozběhla zpět do obchoďáku, kde jsem nechala dceru, pěšky bych to ale nezvládla, po cestě jsem si tedy zavolala taxíka. Když jsem dorazila na místo, dětský koutek už měl zavřeno a zůstalo jim tam jedno dítě navíc. Paní, která tam děti hlídala, mě na místě děsně sjela a společně s ostrahou mi oznámili, že už chtěli volat policii. No, jako matka samoživitelka bych měla zaděláno na pořádný malér a můj bývalý by mi to dal určitě sežrat i s úroky.
Uklidnila mě až jedna z prodavaček, která našla bundu na vozíku, co uklízela. Snažila se mě povzbudit, ale marně. Dcera se mnou ještě týden nemluvila – a já si od té doby dávám dobrý pozor, jestli mám obě děti v pořádku.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
