Mirka (31): Plodné roky v životě ženy by měly být dar. V mém případě jde díky „PMS“ o peklo

Každá žena ho zná, ale jen některé jím doopravdy trpí. Řeč je o fenoménu, zvaném „PMS“, tedy o tzv. Premenstruačním syndromu. PMS je soubor potíží, vyskytujících se u nás žen vždy v období před periodou. Potíž je ale ta, že některé z nás jím trpí takřka celý měsíc, a to jen proto, aby nakonec, když se situace uklidní, mohly očekávat „várku“ dalších problémů nanovo. Pořád dokola. Jako náctiletá jsem s PMS neměla nikdy problém. Jenže ve třiceti jsem díky svým různorodým hladinám hormonů natolik „rozebraná“, že mi můj stav nejednou znemožňuje jak soukromý, tak i pracovní život. 

Bezproblémová perioda

Když jsem někdy ve čtrnácti prožila svou první periodu, probíhalo vše v naprostém pořádku. Nevykazovala jsem známky žádných potíží, nevolností, ani docela klasických bolestí břicha. Pokaždé, když perioda zasáhla, musela jsem mít na paměti jen „hygienické a estetické“ záležitosti, jinak bych snad i zapomněla, že se s mým tělem něco děje. Jednoduše řečeno, byla jsem mladá, zdravá dívka, s naprosto pravidelnou periodou, aniž bych ji sama jakkoliv vědomě ovlivňovala. Studovala jsem, běžně chodila do školy a své zájmy situovala naprosto jinými směry.

První potíže přicházely po dvacítce, kdy jsem se v průběhu periody musela občas potýkat i s nepříjemnými křečemi v břiše, a proto nezapomínat, přibalit si do batohu ke knihám také léky na bolest. Některý měsíc býval v pohodě, ale jiný bych bez zklidňujícího léku určitě nedala. Obzvlášť, musela-li jsem vysedávat i několik hodin v posluchárně školy, kde jsem studovala. Přesto, když jsem občas s podobně starými spolužačkami „nadhodila téma“, dozvídala jsem se jen to, že netrpím ničím extra-zvláštním. Skoro všechny holky mi potvrdily, že je při periodě trápí totéž a využívají buď léků na zklidnění, nebo že jsou od podobných problému „osvobozené“, díky užívání hormonálních antikoncepčních léků. Takže dohromady „žádná věda“, jak se lidově říká. Jen jsem v té době netušila, jaké obtíže i kuriozity, mi tzv. „PMS“ později do života ještě přinese…

Čich jako pes, skvělý sluch a předrážděné smysly

Záměrně to nazývám kuriozitami, protože výstižnější slovo aby jeden pohledal. První výraznější obtíže totiž začaly po pětadvaceti. Větší či menší bolesti břicha jsem brávala už jako klasiku a myslela si, že mě nemůže nic překvapit. Jenže překvapilo. V šestadvaceti jsem na sobě zpozorovala, jak výrazně se mi, cca. 14 dní před periodou, zlepšuje čich. A výkyv to býval tak velký, až mě postupně dočista ubíjel. Cítila jsem totiž všechno. Jídlo, jaké vaří jídelna, jsem poznala na vzdálenost několika metrů z venku, před budovou školy, a když se ke mně kdokoliv přiblížil blíž, jak na půl metru a promluvil, byla jsem schopná rozeznat i to, co měl naposled k pití či jídlu. V létě jsem si musela odsedat od studentů, kterým páchly boty (nechci říkat, že nohy), a cesta autobusem byla doslova za trest. Nikdo si totiž nedovede představit, jaké pachy vylučuje špatná hygiena… Holky v ročníku si ze mě dělaly legraci, že prý jsem jak detektivní pes, ale legrace to v reálu nebyla. K tomu se přidalo i předráždění smyslů. Takže ucpaný nos rýmou přes noc a rána se zahleněným krkem, kterého jsem se opakovaně děsila do doby, než jsem zjistila, že to nemá jinou spojitost, než právě s „PMS“. K tomu podrážděné, slzející oči a samozřejmě, jako „bonus“, ještě nějaký ten pupínek na kůži. Jediné, co jsem brala za pozitivní, bylo, že se mi v této době o něco málo zlepšoval i sluch. Což bylo u holky, která se jako náctiletá vyžívala v hlasité hudbě na uších, vlastně pozoruhodné. Jenže, nešlo o konec. O příznaky a projevy tzv. „PMS“ jsem se proto začala intenzívně zajímat a s hrůzou zjistila, že se mě týkají i další z nich.

Špatná nálada, stavy úzkosti a rychlé bušení srdce 

Když jsem dostudovala a táhlo mi na třicítku, projevily se mé „PMS“ potíže naplno. Už to nebývaly jen přecitlivělé oči a nos, ale i psychika. Dokázala jsem být bez příčiny prapodivně náladová. Ubrečená, často naštvaná pro naprostou maličkost, jindy zase úslužná, až jsem si říkala, jak jsem hloupá. To šlo ještě nějak racionálně ovlivnit. Bohužel, co už se ovlivnit nedalo, byly např. stavy úzkosti nebo potíže s jakýmsi „brněním“ po celém těle. Samozřejmě, že napoprvé jsem se obrovsky vyděsila, a teprve pak mi došlo, že se opět jedná „jen“ o projevy mých „pověstných“ 14dnů před periodou. Opakující se potíže jsem nemívala pravidelně, ale zato skoro každý měsíc mi přinesl něco nového. Když nenastalo brnění, pak zase období, kdy bych prospala celé dny, anebo naopak noci, kdy jsem byla schopna více, jak tři dny v kuse neusnout vůbec. Poslední kapkou byl měsíc, ve kterém mě náhle přepadlo samovolné bušení srdce a pocit na hrudi takový, jako když máte trému. Kdo to nezažil, neuvěří, ale je to něco strašného. Obzvlášť ten rozpor mezi stavem mozku a tím, co si samo od sebe srdce najednou dělá. Představte si, že sedíte v naprostém klidu doma u televize, díváte se na příjemný oddechový pořad a srdce vám při tom buší, jako kdybyste měli právě zpívat před porotou v nějaké soutěži… Z nevysvětlitelných důvodů, protože váš mozek je v pohodě. Jenže hrudník se svírá jako zběsilý, což může trvat i několik dní.

Čtěte také: Nikola (25): Syndrom „neučesatelných vlasů“ mi možná zničí celý život.

Postupně mi proto došla s mými „PMS“ projevy trpělivost a konzultovala je s lékaři. Výsledek? Prý jsem po všech stránkách naprosto zdravá a v pořádku. Jen patřím k té malé části žen, které trápí „PMS“ déle, než jen pár dní před periodou a také mnohem důsledněji. Pravda na tom jistě bude, protože důkladné pozorování mi nakonec skutečně potvrdilo, že ve všech případech jsou mé stavy jen „pouhé“ výkyvy. Přesto existují okamžiky, kdy nevím, jak dál. Kamarádky v práci mi sice radí, abych už konečně přestala trpět a nechala si předepsat nějakou antikoncepci, jenže tomu už roky odolávám zase já. Nechci totiž systém, který na druhé straně funguje jako „hodinky“, a je, v případě touhy po založení rodiny perfektně plodný, nijak měnit.  

Všechno zlé má i své kladné stránky

Jak se ale říká, všechno zlé, bývá i pro něco dobré. Nedávno jsem se totiž dočetla, že hrstka žen mého typu, patří k těm několika šťastným, které v pozdějším věku nesemele menopauza a stáří. Ve zkratce řečeno: Problémy si jednoduše odbudeme v mládí a na stáří máme už klid a rovnováhu. Nezbývá mi tedy, než doufat, aby šlo i o můj případ. Nejsem totiž ošklivá a docela se děsím představy, že bych měla například po padesátce začít tloustnout, všelijak se deformovat, nebo navrch ještě trpět nějakými obtížemi. Ty zvládám právě teď, v mládí, ale ve stáří? Takže… Snad jsem si „vybrala“ správně.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.