Je nepsaným zvykem, že muži o svých trapasech nikdy příliš rádi nemluví. Tím spíše musíme ocenit příběh našeho čtenáře Milana, který v sobě nalezl nejen odvahu, ale i chuť se o jeden ze svých trapasů podělit. „Proč ne? Vždyť ženy se také o leccos dělí. Jedné praskne šňůrka u šatů a zůstane venku v podprsence, jiné zvedne škodolibý vítr sukni a leckterá ví i to, jaké je, vylézt z bazénu bez plavek, či spíše s plavkami zakrývajícími úplně jinou část těla. Všechno jsou to malé nepříjemné trapasy a přece o nich jejich hlavní hrdinky nemlčí.“ Uvádí Milan s humorem, a začíná vlastní příběh, který se odehrál ve chvíli, kdy si nutně potřeboval odskočit…
Důstojný pán v obleku
Už nějaký rok pracuji pro jednu firmu jako manažer. Má činnost tudíž obsahuje i potřebu jízdy autem, protože některé věci je zkrátka nejvhodnější vyjednávat na místě. Firemní zakázky mě navíc nejednou odvedou i daleko od místa bydliště, a já se pak domů k manželce a dětem vracívám hodně pozdě. Přesto, nestěžujeme si. Nějaké peníze vydělám a tak občas rád ženě nebo dětem dopřeji za jejich trpělivost něco pěkného. Šaty, hračky… Co se mého zjevu týká, vnímá mě díky specifickému druhu oblečení nejen rodina, ale dokonce i naši sousedé za jakéhosi „důstojného pána v obleku“. To mi samozřejmě lichotí, i když skutečnost je spíše taková, že oblek pro mne ztělesňuje zkrátka něco podobného jako montérky pro dělníka. Na vyjednávání s klienty je nejvhodnější, a tak jezdím, v zimě i v létě, pořád v obleku, ač bych mnohdy raději oblékl džíny s tričkem nebo jen košili a obyčejné kalhoty…
Daleko od centra
Nedávno mě cesta, „jako na potvoru“, zavedla daleko za město. Těžko jsem si mohl vybrat, i když… Šel-li by vrátit čas, určitě bych celý ten osudný den realizoval jinak. Už od rána mě totiž pronásledovalo to, čemu se lidově říká „den blbec“. V kanceláři mi spadla na palec u nohy těžká kovová děrovačka, a do toho se kamsi ztratila oblíbená propiska. Tu jsem sice hravě nahradil, ale škrábanec od děrovačky na botě, spolu s tupou bolestí v palci, už tak skvělý nebyl. Hned na to se rozezněl mobil. Bylo jasné, že mám „cestovní povinnosti“. „Dobře. Ještě chvíli a kancelář by mě dnes spořádala zaživa.“ Pomyslel jsem si humorně, vzal sako a vydal se k autu. Avšak, smůla pokračovala. Už před nastoupením do vozu jsem si chtěl odskočit „na malou“, jenže mi v té myšlence zazvonil mobil s dalším důležitým hovorem, který jsem nemohl ignorovat. Debata se protáhla a já mezi tím už nutně musel v garážích nastoupit do vozu a vydat se pomalu na cestu. Hovor byl ukončen, motor nastartovaný. Jel jsem skrze město a míjel řadu vhodných míst „k odskočení“. Jen mi bylo hloupé, zastavit a „schovat se někde za keříček“, popřípadě „vběhnout“ do nějaké restaurace. Potřebu jsem tedy raději „předržel“ s tím, že si zkrátka odskočím až na místě pracovního jednání.
Ztracená toaleta
Dorazil jsem, (třebaže na jiné, k „OC“ přímo nepatřící parkoviště). Šlo o velké obchodní centrum na okraji města, v němž jsem nikdy nebyl, a první, kam mé kroky zamířily, bylo hledání WC. Avšak, ani nyní mi osud nepřál. V patře, kde jsem se „motal“, fungovaly jenom dámy. Pánové měli hlášenou poruchu a já myslel, že mě snad „trefí šlak“. Nezúčastněný člověk by se možná podivil, proč jsem nevyužil (v krajní nouzi) WC pro dámy. Jenže to mi přišlo v mém postavení i obleku trapné. Čas navíc ubíhal a já najednou zjistil, že už jsem měl být dávno na schůzce. Z hledání WC tedy nebylo nic a já se alespoň uklidňoval, že snad bude tato potřebná „věc“ součástí místa jednání. Ovšem, více jsem se mýlit nemohl. Samotná schůzka proběhla sice rychle a efektivně, nicméně bez toalety. Poté, co padl dotaz na WC, mi bylo řečeno, že vlastní místnost tohoto charakteru nikdo z nájemníků nemá a všichni tudíž musí za tímto účelem nahoru do pater. „No to snad ne…“ Panenky v očích se mi protáčely. Přeplněný močový měchýř i vidina, že jdu znovu hledat „onu místnost“, abych pak třeba zase zjistil, že je mimo provoz, mě udolala natolik, že jsem se rozhodl jednat. Jako smyslů zbavený jsem vyběhl z centra, a už za pochodu si na sousední ploše (kde jsem parkoval), typoval okolní keříčky. „Jednou se to nezblázní.“ Uklidňovalo mě svědomí, ač podobná aktivita byla v naprostém rozporu s mým běžným chováním. Jenže, krizová situace si žádala krizové řešení.
Letmo jsem se ohlédl, zda je mnou zvolený, nedaleko mého vozu se nalézající keřík bezpečný a nikde nikdo není. Nebyl. Nemotorným pohybem jsem pak urychleně rozevřel poklopec a… Zbytek si dovedete jistě barvitě představit.
Úleva přišla. Žel, jen na chvilku…
Už při vykonávání obyčejné lidské potřeby, jsem se rázem cítil jako znovuzrozený člověk. Kromě velké úlevy přemýšlel můj mozek i nad tím, jak urychleně z místa „činu“ odejít. Jenže jsem náhle zaslechl ženský smích. Zvedl jsem hlavu, a v tom viděl něco naprosto nečekaného. V návalu spěchu jsem totiž dočista zapomněl, že právě ze zadních oken obchodního centra je na keříky u sousední části cesty, dost dobře vidět. A stalo se, co jsem nejméně potřeboval. Nějaká slečna, návštěvnice či snad zaměstnankyně koukala celou tu dobu zaujatě ven z okna. Mým směrem, a chichotala se. Vždyť, co zajímavějšího by ještě v ten moment mohla pozorovat?! Uklidňoval jsem se sice, že možná hleděla jinam anebo mě prostě na tu dálku ani dobře neviděla, ale pocit to byl hrozný. Zpanikařil jsem, a nejen že došlo při zavírání zipu ke kolizi mého mužství s poklopcem u kalhot, ale navíc ještě, jak jsem urychleně spěchal do auta, neodhadl jsem kamenitý terén a při náruživém úprku si vyvrknul kotník. Zničený a zahanbený jsem pak zalezl do vozu a pevně doufal, aby noha ještě chvíli vydržela mé šoférování. Cesta domů byla dlouhá.
Zbědovaného mě pak večer ve dveřích vítala žena. Kotník mezi tím parádně natekl a já sotva pajdal. Přesto, dodnes jsem se jí úplně nepřiznal, co bylo přesnou příčinou mého „pracovního zranění“, o němž jsem raději doma i další dny v práci pomlčel…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
