Martina (37): Držím dceru zkrátka kvůli její nemoci. Co si o mě myslí manžel, mě moc mrzí

Jmenuji se Martina a je mi 37 let. Celých osm let jsme se s manželem pokoušeli o dítě a pořád se nám to nedařilo. Nakonec jsme museli jít cestou umělého oplodnění – a naštěstí se to povedlo. Dnes máme krásnou sedmiletou dceru, které ale lékaři diagnostikovali cukrovku. Musí si píchat pravidelně inzulin a je zapotřebí jí hodně hlídat stravu.

Ona je ale ještě dítě, často zapomíná, na to, co smí, a co ne, a já mám o ni obrovský strach. Možná i proto, že je zázrak, že se vůbec narodila, že se nám to povedlo a umělé oplodnění vyšlo ihned napoprvé. Ovšem občas z toho všeho blázním, dceru nechci pustit ani na chvíli z očí a bojím se o ni, i když je jen ve škole. Manžel už mě považuje za úplného blázna.

Vím, že to možná občas vážně přeháním, ale já si nemohu pomoct. Když už jsem se konečně mohla radovat z toho, že mám dítě, přišla velká rána v podobě prvních problémů. Dcerka se špatně vyvíjela, a trvalo dlouho, než se naučila chodit a mluvit, později přišla další rána. Lékaři jí diagnostikovali silnou cukrovku, a to nám obrátilo život vzhůru nohama.

Nebylo snadné se všechno naučit a přinutit dítě, aby si nechalo píchnout inzulin, do toho přísné stravovací návyky a odpírání. Nemohla to, co ostatní děti, a později jsem přišla na to, že mi vadí, když si s nimi vůbec hraje. Měla jsem strach, že jí některé z dětí něco dá, i když to nesmí – a ona sama ještě neřekne ne.

Jsem paranoidní a odmítám dceru pustit kamkoliv, pouze do školy, tam samozřejmě musí, ale i tak mi to vadí. Jsem nesvá, když ji nemám na očích, mám obavy, jestli bude všechno dodrženo tak, jak to má být, když to já sama nemám pod kontrolou. Podle mě je ale lepší starat se moc než vůbec. To si však nemyslí můj manžel.

S ním se poslední dobou jen hádáme. On si myslí, že jsem už úplně zešílela, a dává mi to dost najevo. Nesouhlasí s mou přehnanou péčí – a do největšího konfliktu jsme se dostali poté, co jsem odmítla dceru pustit se spolužáky na letní tábor. Ostatně já ji nepouštím nikam, ven na hřiště chodím zásadně s ní, a pokud mají školní výlet, nechám ji vždy doma. Opravdu se o ni bojím a důvěru v učitelky zkrátka nemám, protože je zatím tolik neznám. Vždyť je dcera teprve v první třídě.

Nepřehlédněte: Marcela (33): Přivydělávám si jako nahá uklízečka. Doma mám přitom rodinu a dvě děti. Skončit s tím ale nedokážu.

Můj manžel si ale myslí, že dceři úplně kazím dětství a dělám z ní více nemocnou, než ve skutečnosti je. Výčitky tohoto typu mám na stole každý den – a už mě to vlastně ani nezajímá. Jediné, o co mi jde, je naše dcera, a ta musí být v pořádku. Já pro to udělám všechno.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT