Doma teď řešíme velmi nepříjemnou a choulostivou situaci. Moje teprve šestnáctiletá dcera před nedávnem porodila zdravou holčičku. Dítě si doslova vydupala, když jsem ji chtěla vzít na potrat – utekla a objevila se doma až za dva dny.
Ustoupila jsem a slíbila jí, že jí budu s dítětem pomáhat. Jakmile ale porodila, o dítě se do týdne přestala zcela starat – a teď si myslí, že to budu dělat já. Mně se to ale nelíbí a přemýšlím, co bude dál.
Nemělo se to stát
Nechci znít necitelně, ale myslím, že za těchto okolností se dítě nemělo ani narodit. Dcera otěhotněla ještě v deváté třídě na základní škole. Pro mě bylo nemyslitelné, aby skutečně porodila, vždyť si tím zkazila život. I když ve skutečnosti ho spíše zkazila mě. Já sama jsem s výchovou své dcery měla nemalé potíže, neměla jsem na ni dost času, protože jsem pracovala dvanáct hodin denně, abych nás uživila. Po manželovi jsem splácela dluhy ještě do loňského roku – a nájem platíme obrovský.
Proto mi bylo jasné, že nedokážu dceru podržet, tak jak bych to měla udělat – nebo jak se to ode mě očekává. Navíc mám sama svůj život, nemám čas ani sílu starat se o miminko. Dcera ale tak vyváděla, že jsem se uvolila jí pomoci, ovšem s podmínkou, že na mateřskou rozhodně odcházet nebudu já a ona bude studovat dálkově nebo až dítě povyroste.
Všechno je jinak
Jakmile ale dcera porodila, ztratila o dítě zájem a všechno zbylo na mě. Dnes jsem s dítětem doma, tak jak jsem to nechtěla – a dcera mi dělá peklo. Neustále utíká z domova, chce se bavit a vůbec ji nezajímá, že má doma mimino. Finančně jsem už na dně, psychicky jsem na tom ještě hůř a nezvládám to. Vlastně ani nechci. Odložit to malé se mi jeví jako řešení, na to ale nejspíš už nemám sílu také.
Jak z toho ven?
Vím, že se k tomu musím postavit, dceři domluvit a donutit ji chovat se dospěle. I když dospělá není, má už své dítě, které chtěla. Nejhorší na tom všem je, že i okolí si myslí, že je to především má vina. Že jsem dceru dobře nevychovala, a tak za to teď mám podle nich trpět. Jak to ale všechno bylo, proč jsem tak často nebyla doma a že jsem skutečně dělala, co jsem mohla, to neví nikdo z nich.
Nikomu bych nepřála dostat se do takové situace.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní,
blaze bude na světě až si každý před svým prahem zamete. Otázky viny neřešte. Základní problém tč. je jak zajistit péči o vašeho vnuka či vnučku. Vaše dcera to nedokáže. Nemyslím, že k tomuto úkolu máte dost sil. Představa „dát dítě někam do ústavu“ je hrozná leč nereálná. Po desetiletí, jež jsem strávil výběrem žadatelů o osvojení a pěstounskou péči mohu zodpovědně říci, že jde o lidi po dětech dlouhodobě toužící. Jsou připraveni jim dát svoji lásku i péči. Na přijetí dítěte se dlouhodobě a zodpovědně připravují. Na vhodné dítě dlouho čekají.
Dát souhlas s osvojením dítěte, pokud nemám podmínky se o něj dostatečně starat není projevem „krkavčí matky“. Je to mnohdy jednání zodpovědné. Neřídká pro matku i pro její blízké velmi těžké. Ve vašem případě doporučuji vyhledat pracovnici zabývající se problém náhradní rodinné péče na sociálním odboru příslušného krajského úřadu či magistrátu a poradit se s ní o tom co a jak dál.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
