Pepu jsem poznala na vysoké škole, a jak už bylo tehdy zvykem, ještě, než jsem ji dokončila, otěhotněla jsem a my dva se vzali. Byli jsme manželé třicet let. Po tak dlouhé době jsem si myslela, že ho znám jak vlastní boty a nic mě nemůže překvapit.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Opak byl ale pravdou. Vedl ještě jeden život, do kterého jsem nepatřila.
Na naši svatbu nikdy nezapomenu
Dodnes si vzpomínám na ten den, kdy jsem stála v pokročilém stádiu těhotenství před oltářem a slibovala jsem Pepovi, že mu budu dobrou a věrnou ženou v dobrém i zlém. A také jsem to myslela vážně. Ten den bylo krásné jarní počasí a celá svatba dopadla na jedničku. Já si jen přála, aby i náš život byl tak krásný, jako tento den, a my ho spolu prožili v pohodě a lásce. Pepa také vypadal šťastně a spokojeně.
Nakonec to tak opravdu bylo. Naše manželství bylo docela pohádkové. Samozřejmě, že jsme se občas pohádali, tak jak se to děje v každém manželství. Nakonec jsme vždy našli společnou řeč a oba jsme dokázali dělat kompromisy. Proto takových tmavých chvilek během našeho manželství bylo opravdu jen málo. Vychovali jsme spolu dvě krásné děti, na které jsme oba právem pyšní.
Manžel pracoval na opačném konci republiky
Žili jsme na Ostravsku, ale můj manžel pracoval celý život pro pražskou společnost, a kvůli tomu tam trávil hodně času. Vždy v neděli v noci odjel a vracel se až v pátek odpoledne. Několikrát jsem mu navrhovala, abychom se tam přestěhovali a on tak zbytečně nemusel dojíždět, ale vždycky mě odbyl. Tvrdil, jak moc má život na Moravě rád a rozhodně se nechce stěhovat. Ze začátku mi bylo líto, že se vidíme jen o víkendech, ale postupně jsem si na to zvykla.
A takto jsme spolu fungovali, dokud nešel do předčasného důchodu. Byl z toho celkem nervózní a nechtěl přestat pracovat, ale jeho zdravotní stav už mu to nedovolil. Přesto se občas sebral a zajel do Prahy. Pozdravit své přátele, kteří mu chyběli. Vůbec mi to nevadilo. Chtěla jsem, aby byl šťastný a na něm šlo velmi vidět, že se mu stýská a byl takový rozpolcený. Často byl myšlenkami úplně někde jinde.
Zapomenutý telefon všechno změnil
Při jedné z těchto jeho pražských návštěv jsem ho šla vyprovodit na nádraží, dala mu pusu a mávala mu, dokud mi vlak nezmizel z dohledu. Potom jsem se vrátila domů a až tam jsem si všimla, že Pepa zapomněl doma telefon. Tak jsem ho uložila na poličku, kdyby náhodou někdo volal a nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. Po dvou hodinách na ten mobil přece jen někdo zavolal, zvedla jsem to, abych se omluvila, že jej manžel zapomněl doma, ale zažila jsem šok.
V telefonu se ozval velmi nervózní ženský hlas, a i přes to, že jsem se té paní snažila vysvětlit, že manžel není doma, stále se dožadovala, aby s ním mohla mluvit. Pak z ní vypadlo, že jeho dcera měla vážnou nehodu a začala plakat. Toto musel být omyl. Měli jsme s manželem dva syny. Už mi ta neznámá žena jen oznámila, že se o žádný omyl nejedná a pokusí se ho sehnat jinak. Pak mi zavěsila. Ještě dlouho potom jsem koukala na Pepův telefon.
Můj manžel vedl dvojí život
Pepa se z Prahy nevrátil v den, který měl. Ta cizí žena, jež tenkrát volala, mluvila pravdu, ale já to zjistila až o čtrnáct dnů později, kdy se můj manžel uráčil vrátit. Po třiceti letech manželství jsem se dozvěděla, že Pepa měl celou tu dobu v Praze ještě druhou rodinu. Nikdy nespal přes týden na ubytovně, ale ve svém pražském bytě. Ta druhá žena o mně věděla a byla s tím smířená, ale já za celou dobu nic nepoznala.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Marie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Už jsem s ním nechtěla žít
Tenkrát Pepova dcera z jeho druhého vztahu umřela. Ale ani tak jsem s ním neměla moc slitování. Nevyhodila jsem ho z našeho bytu hned, ale po pár týdnech jsem mu doporučila, aby se přestěhoval ke své druhé partnerce. Nechtěl tam a stále tvrdil, že na prvním místě jsem byla vždycky já a on je jen nechtěl nechat ve štychu, ale to, co se stalo, vrátit nejde a zapomenout na to taky ne.
Milan (23): Mám úchylku, která odrazuje všechny kolem mě. Ale já prostě musím.
Dodnes si připadám neskutečně zhrzená a nevěřím, že se mi stalo něco, o čem jsem vždycky jen četla. Pepa je prolhaný lhář a manipulátor.
