Jsem osm let rozvedená a mám jednu dospělou dceru a dvě vnoučata. Moje dvaasedmdesátiletá maminka je těžce nemocná, vlivem stáří se postupně přidávají další problémy, ale ten největší je rozhodně Alzheimer, který u ní propukl už v tom nejhorším stádiu.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Tatínek mi zemřel při nehodě, ještě když jsem byla malá a mám bratra, který ale žije v Anglii. Maminka má tedy jen mě a já ji nedokážu opustit a umístit do žádného domova. Péče o ni mi ale zabírá téměř veškerý čas, musela jsem se před rokem dokonce vzdát zaměstnání. Snažím se v sobě najít sílu a uvažuji o tom nejlepším řešení, ale zatím mi nepřijde na mysl nic lepšího než se o ni starat v domácím prostředí. Moje dcera si ale myslí něco jiného a dostáváme se do konfliktu. Vnoučata už téměř nevídám, nikam nechodím, nežiji.
Budu s tebou, neopustím tě
U maminky se problémy začaly rozvíjet asi před deseti lety, v době, kdy jsem doma řešila vážné partnerské problémy, které nakonec vyústily v rozvod. Byla jsem na dně a do toho se zhoršoval stav mé maminky.
Ona sama si pomalu uvědomovala, že to s ní začíná být horší a horší – a chtěla po mě jediné, abych ji nikdy neodložila do žádného ústavu nebo domova, přála si zemřít doma. Já jsem jí to slíbila, je to přece moje maminka a kdo jiný by se o ni mohl lépe postarat nežli já. Jenže své síly jsem asi přecenila.
Ze začátku měl u ní Alzheimer jen lehčí formu, a tak se to dalo zvládat. Po rozvodu mi zůstal rodinný domek, ve kterém bylo dost místa a nějakou dobu tu s námi žila i dcerka s vnoučaty. Nakonec se však museli odstěhovat a já jsem s maminkou zůstala úplně sama. Její stav se totiž postupně zhoršoval, až po pár letech dosáhnul vrcholu.
Dnes už jsme ve fázi, kdy maminka nemůže zůstat ani chvíli sama, někdy nepoznává ani mě, natož tak mou dceru nebo svá pravnoučata. Je mnohdy úplně mimo a vzhledem k věku se přidružují i další problémy. Téměř nemůže chodit, musím ji mýt i krmit.
Ošetřovatelka pomohla, ale jen na chvíli, práce jsem se musela vzdát
Zpočátku jsem chodila do práce a s péčí o maminku mi pomáhala ošetřovatelka, která k nám dojížděla. Jenže taková služba je dost finančně nákladná, dcera jako matka samoživitelka se dvěma dětmi mi pomáhat také nemohla a můj bratr žije s rodinou v Anglii – a jsem ráda, když přijede jednou za rok na dovolenou se na nás podívat.
Já jsem maminku odmítla několikrát dát z domu pryč, a tak jsem pomalu začala přinášet oběti já sama. Musela jsem opustit svou oblíbenou práci v zahradnictví a stala se ze mě opatrovatelka na plný úvazek.
Všechno jsem vždycky dělala s přesvědčením, že dělám správně a jinak by to ani nešlo, jenže postupem času své rozhodnutí musím přehodnocovat, jsem vyčerpaná, skoro nespím a osobní život mám nulový. Od rozvodu jsem neměla muže, už se nevídám ani s kamarádkami, nemám vůbec na nic čas, jsem jen doma a na naší zahradě s maminkou, na kterou ale stále nedám dopustit.
Nátlak dcery
Má dcera to všechno vnímá úplně jinak než já, myslí si, že bychom maminku měli dát do ústavu, kde by bylo o ni postaráno dobře a starali by se o ni odborníci. Jenže o tom já pořád nechci ani slyšet, i když se přiznám, že občas mi naběhnou v hlavě myšlenky na to, že by to nejspíš bylo nejrozumnější.
Dcera má pravdu, nemám svůj vlastní život, a pokud s tím něco neudělám, už možná zůstanu sama do konce života. Tlačí na mě tolik, že už mi nedává ani vnoučata na víkendy. Přijede maximálně na odpoledne a pak si je zase odveze. Tím mi chce dát najevo, že je to kvůli mamince, která je na tom hůř a hůř.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Marie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Co bude jednou se mnou?
Když vidím přístup své dcery, občas se lehce zastydím za svou výchovu a přemýšlím nad tím, co ona asi jednou udělá se mnou, kdybych byla podobně nemocná. Odloží mě a nepostará se? Zřejmě ano, to mě trápí a velmi mrzí. Na druhou stranu ale po ní asi nemohu chtít, aby v životě musela přinést stejnou oběť, jakou přináším teď já.
Přeji si, aby mamince bylo lépe a mi byli zase šťastná rodina. Bohužel vím, že tohle se mi nesplní.
