Každý člověk je nějaký. Někdo umí krásně zpívat, jiný má talent lidi okolo bavit. Jsou tací, kteří působí namyšleně, ale i lidé, kteří vypadají od prvního pohledu přátelsky. Já sama patřím spíše do průměru. Společnost okolo sebe mám ráda, i když nevynikám přílišnou komunikací ani snahou, upozornit na sebe. Přesto vlastním cosi, jako magnet na manipulativní podivíny. V poslední době jsem už nešťastná a nevím, co s tím. Ráda bych si našla přátele, partnera, založila rodinu… Ale s kým? Jen ne s podivínem!

Nejsem ošklivá ani nijak vizuálně odlišná, jen od dětství dost klidná. Nemám ráda hádky, spory, velké emoce, zbrklá jednání nebo nadávky, takže se jakékoliv „nestabilní“ atmosféře, co to jde, raději vyhýbám. Podle mého názoru nemají obzvlášť hádky a nadávky v lidských životech žádné opodstatnění. Jde o „ředidla“, která ubližují a jen dál rozkládají věci už beztak rozložené. Můj názor. Pokud tedy zjistím, že je někdo typ, který se rád dohaduje a konflikty provokuje, aby pak skrze ně manipuloval okolím, obvykle mizím anebo s ním omezím komunikaci na minimum. V kolektivu nebývám neoblíbená, ale na druhou stranu nevynikám ani přílišným „soucitem“ ve smyslu takové té hrané lítosti. Proč? Jednoduše to neumím. Občas bych ráda někoho poplácala po zádech a řekla: „To bude dobré, svět se přece pro takovou drobnost nezhroutí.“ Jenže, v mém případě podobná účast obvykle nefunguje, přičemž nešťastníka buď ještě více „rozeberu“ nebo nechtěně urazím, takže se držím spíše zpátky.