Marie (30): Jsem magnet na manipulativní podivíny. To, co jsem zažila, nikomu nepřeji

Každý člověk je nějaký. Někdo umí krásně zpívat, jiný má talent lidi okolo bavit. Jsou tací, kteří působí namyšleně, ale i lidé, kteří vypadají od prvního pohledu přátelsky. Já sama patřím spíše do průměru. Společnost okolo sebe mám ráda, i když nevynikám přílišnou komunikací ani snahou, upozornit na sebe. Přesto vlastním cosi, jako magnet na manipulativní podivíny. V poslední době jsem už nešťastná a nevím, co s tím. Ráda bych si našla přátele, partnera, založila rodinu… Ale s kým? Jen ne s podivínem!

Nejsem ošklivá ani nijak vizuálně odlišná, jen od dětství dost klidná. Nemám ráda hádky, spory, velké emoce, zbrklá jednání nebo nadávky, takže se jakékoliv „nestabilní“ atmosféře, co to jde, raději vyhýbám. Podle mého názoru nemají obzvlášť hádky a nadávky v lidských životech žádné opodstatnění. Jde o „ředidla“, která ubližují a jen dál rozkládají věci už beztak rozložené. Můj názor. Pokud tedy zjistím, že je někdo typ, který se rád dohaduje a konflikty provokuje, aby pak skrze ně manipuloval okolím, obvykle mizím anebo s ním omezím komunikaci na minimum. V kolektivu nebývám neoblíbená, ale na druhou stranu nevynikám ani přílišným „soucitem“ ve smyslu takové té hrané lítosti. Proč? Jednoduše to neumím. Občas bych ráda někoho poplácala po zádech a řekla: „To bude dobré, svět se přece pro takovou drobnost nezhroutí.“ Jenže, v mém případě podobná účast obvykle nefunguje, přičemž nešťastníka buď ještě více „rozeberu“ nebo nechtěně urazím, takže se držím spíše zpátky.

Komičkou se nestanu 

Podobně to mám i s „komediálním“ nadáním. Jistě znáte takové ty dobře naladěné lidi, kteří jsou sympatičtí všude, kam přijdou, mohou si udělat legraci z čehokoliv a nikdy se netrefí vedle. Přesně k nim nepatřím. Podobně, jako ode mne lidé neberou slova útěchy, nepřijímají často ani můj humor. Vzpomínám, jak jsem v prvním zaměstnání dokázala způsobit hustou atmosféru jen skrz jedinou nešťastnou větičku… Kolegyně se totiž mezi sebou poměrně běžně titulovaly jako „drbny“ nebo „zlatíčka“ a ani jedno ze slov přitom nemyslely zle. Spíše v humoru. „Teda ty jsi ale drbna, zlato!“ Chválila jednou kolegyně Marta kolegyni Janu, protože jí našla informace o slevách v obchodech s obuví. Obě se přitom dobře bavily. Mně podobný slang k srdci nepřirostl. Jenže pak přišly narozeniny a kolegyně mi k nim věnovaly knihu, po níž jsem dlouho toužila, ale neměla čas ji koupit. Co vím, nikdy jsem se v práci nezmínila, že bych o podobný titul stála, takže způsob, jakým šly najisto, mě fascinoval. Chtěla jsem být tudíž milá (zapadnout) a tak jsem z legrace a úsměvem na tváři pronesla, že jsou „fakt úžasné „drbny“, když vypátraly i tohle,“ a očekávala smích. Jenže výrazy v obličejích místo toho ztvrdly. Zatímco Jana se jen pokřiveně usmála, Marta otočila podpatkem, vykřikla cosi, že příště bude zase dělat někomu překvapení a vztekle práskla dveřmi. Místností se rozlilo trapné ticho, a já jen podiveně sledovala okolí, které mi v tu chvíli přišlo jako z jiného světa.

Od té doby jsem se o žádné vtipy, nadsázky ani přezdívky nepokoušela. Došlo mi, že společenská bavička ze mne nevznikne a kamarády si tak nezískám.         

K vrbě mám daleko, přesto přitahuji špatné lidi

„Když už mám blok v komunikaci, alespoň nebudu okolím vyhledávanou „zpovědní vrbou“, což je výhoda.“ Uklidňovala jsem se a radovala, že mě některé průšvihy díky mé odlišnosti skutečně míjí. Jenže i tak se opak dovedl stát pravdou. Ať už jsem se snažila najít kamarády jakkoliv, nikdy jsem reálně neuspěla. Pokaždé se na mne „přilepili“ jen samé podivné existence, a nebyli to přitom lidé, kteří by si přišli pro útěchu či pobavení, ale jednoduše se mě snažili rovnou za nějakým účelem zmanipulovat.

Začalo to už na základce. Když o přestávce spolužáci zlobili a tajně brnkali na třídní piáno, které se nesmělo bez dozoru učitele používat, byli za hrdiny. Když jsem podobnou „odvahu“ prokázala já, neuctíval mě nikdo a jedna spolužačka začala dokonce citovat „paní učitelku“. Řekla jsem jí, že je to legrace a ona mi vrazila facku… Nechápala jsem. V tu chvíli se mě zastal jeden z „lídrů“ třídy, což bylo příjemné. Jenže jsme začali kamarádit jenom proto, abych posléze zjistila, že celé přátelství, počaté u piána, vzniklo účelově kvůli přírodopisu, kde ode mne mohl při písemkách coby kamarád lépe opisovat. Jiné to nebylo ani v zaměstnáních. Tam mě kolegyně doopravdy znaly jen tehdy, když něco potřebovaly „přehodit“ a pravá katastrofa nastala v oblasti partnerských vztahů.

Neodbytní staříci a podivíni všeho druhu    

Někdy ve dvaceti jsem se rozhodla, že bych se jednoho dne ráda vdala a měla děti. Jenže žádný vztah se nerýsoval. Kluci mého věku neměli zájem a mým prvním nápadníkem byl padesátiletý muž, kterého jsem omylem potkala s rodiči v divadle. Vzpomínám, jak se jim líbil. Působil elegantně a vyřídilku měl, že by skrz pusu zařídil snad i exkurzní let na Pluto. Naši jím byli uneseni a doporučovali mi ho za vhodnou partii. Prý může mít peníze a bude mě mít rád. Výsledek? Po výměně kontaktů jsem se ho nemohla zbavit. Pořád psal, jak mě miluje, ale hned při první schůzce jsem musela večeři zaplatit já, protože on si „zapomněl peněženku i mobil“ a ještě mě nechal jet domů pozdě večer samotnou autobusem. Známost skončila a já se později dozvěděla, že šlo o „turistu“, který si vybírá mladé ženy za účelem obrání, třeba jen o peníze za jídlo. Bylo mi zle. Jenže situace se nezlepšila. V pětadvaceti jsem v práci potkala pána v letech… Přibližně šedesátník. Nebyl můj typ, ale ze zdvořilosti jsme zašli na kávu, protože se zdál příjemný. Do chvíle, než z něho vypadlo, že rád shání mladé partnerky, výhradně pro účely vášnivého milování. Výsledek? Dopadl stejně jako jeho předchůdce. Vztah skončil dříve, než začal a situaci pak dorazil ještě jeden sedmdesátiletý pán, který mi (opět přes rodiče) poslal dárek za to, že se mu prý líbím. Bonboniéru. Jenže uvnitř kompletně plesnivou. Pán mě navíc chtěl pouze jako ozdobu pro veřejnost, nikoliv na vážný vztah. Neměla jsem tudíž sílu už ani ze zdvořilosti poděkovat. Výsledek? Bez obyčejného partnera i blízkých přátel jsem dodnes. Ve společnosti se složitě „otrkávám“, humor i cit se bojím používat, abych zas někoho omylem neurazila, a když už má o mou maličkost někdo skutečně zájem, pak to bývá fakt síla… 

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu