Na pohádky jsem nikdy nevěřila a cizích lidí jsem se přirozeně vždycky bála. Po tom, co jsem ale sama zažila před pěti lety, už začínám věřit v zázraky. S přáteli jsem tehdy šla do lesa na houby, jenže jsem se ztratila a dlouhé hodiny jsem sama bloudila po lese.
Když se ke mně přiřítil podivný muž s kapucí na hlavě, myslela jsem si, že je to má poslední hodinka. Za rok jsem si toho podivína vzala a dnes s ním mám dvě zdravé a krásné děti. Jaká náhoda!
Orientační smysl na bodě nula
Do lesa jsem nikdy moc nechodila, ten rok se ale v našem lese rozrostly houby tak, že tomu nešlo odolat, a tak jsem se nechala přesvědčit přáteli, abych s nimi na houby také zašla. Kdy už jsem tam byla, chtěla jsem přirozeně najít co nejvíce hub. Tak jsem se do hledání zabrala, až jsem si uvědomila, že vůbec nevím, kde mám své přátele, a že jsem v lese už úplně sama.
Nepoznávala jsem, kde bych mohla být, můj orientační smysl byl vždy na bodě nula, takže jsem si nejprve sedla na nejbližší pařez, zapálila jsem si cigaretu a začala jsem přemýšlet, jak se z toho zeleného bludiště dostanu – bez telefonu a ponětí o tom, kde se zrovna nacházím.
V bludném kruhu
Po několika hodinách se začalo pomalu stmívat a mě došlo, že chodím stále v kruhu. Už jsem nevěděla kudy jít, začala jsem tedy křičet „jako na lesy“. Najednou zapraskalo někde poblíž křoví a mě začala tuhnout krev v žilách, netušila jsem, co jsem přivolala, zda nějakého zbloudilého houbaře, jako jsem byla já, nebo snad divou zvěř.
Já opravdu do lesa nikdy moc nechodila. Už bylo šero a tak jsem vyčkávala, kdo se vynoří. Byla to postava silného a vysokého muže, trošku při těle, vypadal děsivě, měl kapuci a koukal se do země, celý byl oblečený do černé barvy a v ruce držel nůž. V tu chvíli jsem si myslela, že se z toho děsného stromového bludiště živá nedostanu.
Dáma v nesnázích
Najednou se na mě podíval a začal se smát. Potichu špitl něco o tom, že jsem dáma v nesnázích a zeptal se mě, jak jsem se dostala sama až sem. Nechápala jsem. Začal si se mnou povídat, představil se jako Matěj, a konečně jsem díky němu zjistila, kam jsem se to až dostala.
Čtěte také: Aneta (28): Kolegyně mi domluvila rande naslepo. Když jsem uviděla, kdo na schůzku dorazil, utekla jsem.
Napětí opadlo a mě byl můj zachránce čím dál tím víc sympatický. Dokonce jsem se nechala odvézt jeho autem až domů. Byl to muž z vesnice, která ležela kousek od našeho města. Já jsem se tak nevědomky dostala vlastně do úplně jiného lesa, než ve kterém jsem s přáteli houby začala hledat.
Slovo dalo slovo a byla svatba
Poté, co mě odvezl domů, mě pozval na rande – a já jsem s nadšením přijala jeho nabídku. Byl mi vážně sympatický, když jsem mu pohlédla do tváře, měla jsem neskutečně silný a krásný pocit uvnitř. Slovo dalo slovo a my jsme dnes manželé a vychováváme spolu dvě děti. Nikdy by mě nenapadlo, že najdu štěstí zrovna v lese.
Na houby ale už chodí Matěj jen sám.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
