Když měla naše čtyřletá dcera nastupovat do školky, byli jsme u vytržení celá rodina. Do té doby na mě byla hodně fixovaná, s ostatními dětmi ve svém věku se nestýkala, protože my v rodině stejně staré děti nemáme. A z mých kamarádek jsem se stala první maminkou já, jenže do práce jsem už musela nastoupit, a tak prostě Petruška musela cupitat do školky, ať chtěla, nebo ne. Její nástup ale provázaly šílené zmatky, a tak z ní nakonec opadla i ta tréma.
Naše plány vzaly rychle za své, jen co nám zazvonil telefon
Petra se do školky netěšila, visela mi za nohu celé čtyři roky, za tu dobu byla dokonce jen dvakrát na noc u babičky. Představa, že bude muset být celý den s cizími dětmi ve školce, ji vždy dovedla k hysterickému pláči. Snažili jsme se ji všichni uklidnit, motivovat a připravit, ale asi každá máma ví, že to není úplně snadné. I přesto jsme měli plán. Můj přítel si ten den měl vzít volno, a Petru tím pádem mohl vyzvednout už po obědě, zatímco já jsem už musela zůstat v práci až do večera.
Jenže, jak už to tak bývá, jeden telefon od šéfa všechno změnil. Přítel musel do práce na celý den, protože měl odjet mimo město, já jsem se uvolnit nemohla už vůbec, a tak všechno zbylo na naši babičku.
Popletená adresa i babička
Naše babička je skvělá, ale má problém se orientovat ve velkém městě. Pochází z vesnice, kde žije celý život. Když jsme ji zaúkolovali, aby odvedla Petru do školky a následně ji po obědě vyzvedla, souhlasila, ale radost z toho neměla. Ráno k nám přijela, dostala dopodrobna nachystaný plánek, ale jak už sama poté, co ho viděla, prohlásila, vůbec se v něm neorientovala. Myslím, že lépe jsme ho ale už napsat ani nemohli.
Ve finále ale babička popletla, co mohla. Špatně přečetla adresu i stanici, na které měly s Petrou vystoupit. Když už konečně našla školku, nakráčela do ní a snažila se najít Petřinu třídu. K jejímu údivu v té školce ale žádná taková třída nebyla.
Paní, tady jste jinde
Nakonec se zoufalá babička zeptala jedné z učitelek – a obě si divily, co se děje. Když pak babička ukázala plánek, bylo jasno. Učitelka taktně naší babičce vysvětlila, že dorazila do úplně jiné školky. Tu pravou přejely s Petrou o dvě zastávky.
Do té správné školky tak dorazily až o další hodinu a půl později. Petruška už se ani nebála, myslím, že v tu chvíli musela být více vykolejená z babičky, která pomalu začala ztrácet nervy. Dcera tak první den ve školce byla jen dvě hodiny, moc se jí tam líbilo – a doma nám napřímo řekla, že raději bude ve školce s těmi dětmi, než aby musela být s naší pomatenou babičkou.
Ta už k nám nejezdí, a když potřebujeme, raději Petru zavezeme k ní. Do školky už ji odmítá stejně vodit – a Petra tam odmítá chodit s babičkou. No, alespoň ten první den proběhl bez pláče.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
