Manžel mi umřel, když mi bylo čtyřicet pět let. Od té doby žiji sama, žádného partnera jsem si již nenašla. Možná to bylo i proto, že v domácnosti společně se mnou žil i můj mladší syn Jarda, svobodný a bezdětný, který veškeré práce okolo rodinného domu zastal místo mého muže.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

A tak jsme si společně žili několik let do doby, než si našel přítelkyni. Mám proti ní výhrady, ale Jarda si na ní trvá. Vedeme na to téma dost často diskusi, bez rozumného výsledku. Alespoň podle mě.

Nikdy mi nepřišlo divné, že se mladší syn do hledání životní partnerky nehnal.

Narozdíl od svého bratra, který z rodinného hnízda vylétl hned po střední škole. Oženil se a odstěhoval se za svou ženou. Mladší syn se věnoval svému zaměstnání a ve volném čase pracoval na zahradě nebo o víkendu jezdil na výlety. Buď sám, nebo s partou přátel. Zvykla jsem si na život ve dvou, a že se mám stále o koho starat. A zdálo se, že to nevadí ani Jardovi.

Když mu bylo krátce po čtyřicítce, odešla jsem do důchodu. Zaslouženého, po těch letech práce jsem se už na volno opravdu těšila. To jsem ovšem netušila, že synovi bude najednou vadit, že je stále sám, zatímco jeho kolegové mají rodiny. Vždyť jsme si tak spokojeně žili a nic nám nechybělo. Jardovi však evidentně ano, takže si dal inzerát a hledal k sobě partnerku.

Říkala jsem mu, že na inzerát najde leda tak takovou, kterou nikdo nechtěl. Ale nedal si říct a trval si na svém rozhodnutí. Nakonec se přece s jednou ženou seznámil. Byla o deset let mladší než on a měla dítě, což mi po chuti dvakrát moc nebylo. Mohl si najít alespoň nějakou bezdětnou. Určitě by našel, kdyby hledal ještě chvíli a nebyl tak zbrklý.