Lýdie (54): Zamilovala jsem se do bezdomovce. Sestra mi vztah rozmlouvá

Patnáct let žiji sama s vlastním stínem. Dlouholetý partner utekl, když mi bylo nejhůř, přičemž až tehdy jsem zjistila, co všechno skrývá jeho složitá povaha. Abych nalezla klid, musela jsem mu dát nejen svobodu, ale i část společného nábytku. V takřka holém bytě jsem se měsíce hledala a jedinou oporu představovala má sestra Jana. Jenže, i u ní harmonické porozumění nedávno skončilo. Rozzlobila se poté, co jsem jí svěřila, že mám novou „známost“. Feliciana, elegantního muže, jen „více – méně“ bez domova.            

Idol Zdeněk a neplodná žena

Ex-partnera Zdeňka jsem poznala, když mi bylo přes třicet, a prožívala osobní krizi ve smyslu, že už se nikdy nevdám, ba dokonce ani nezadám. Kvůli bydlení jsem potřebovala „oběhat“ nějaké věci, když v tom mi cestu zkřížil sympatický, o málo straší muž, úředník Zdeněk. Od prvního pohledu jsme si byli sympatičtí a dále jsem k „vyřizovacímu okénku“ chodila jen ke Zdeňkovi. Ten se na oplátku obětavě snažil, všechno vyřizoval. Připadal mi jako princ z pohádky. Pojem „zamilovaná“ jsem sice znala, ale vždy jen z uctivé vzdálenosti.

Najednou tu bylo první rande, a já měla pocit, že se štěstí usmálo mým směrem. Se Zdeňkem jsme brzy nato utvořili dvojici, sestěhovali se a začali uvažovat o manželství i rodině. Ideálu však učinila přítrž nejen má neplodnost, ale i nastávající tchýně a řeči sousedů. Vhodnou partií jsem pro Zdeňka prý nikdy nebyla já, jako vidina mého bytu. Ač šlo o pravdu, zákulisním „drbům“ jsem nevěřila a bezmezně Zdeňka milovala, i proto, že se mnou chtěl zůstat za cenu bezdětnosti. Jenže, problémů bylo víc. Tchýně brzdila i svatbu. Prý, až po početí. „OK.“ Snažili jsme se, leč marně. „Neboj, zůstanu. Manželství ani děti nepotřebujeme.“ Šeptal mi jednou v posteli Zdeněk, když má mysl propadala největší možné skepsi. „Miluji tě.“ Odpověděla jsem. Muž, který zůstal z lásky navzdory matce, mi imponoval. Situace tím nabírala příznivý směr a já začínala být znovu šťastná.

Rakovina – krutá pravda

Jak hloupá jsem byla, ukázala až krutá realita. Zdeněk se dále vyhříval ve stínu mých citů i bytu na lukrativní adrese, když tu náhle, jako blesk z čistého nebe, přišla zpráva z nedávného lékařského vyšetření. Nemožnost otěhotnět, jsem před léty přičítala brzké menopauze. Jenže potíže přetrvávaly, až vyústily ve zdrcující diagnózu. Rakovinu. Přesto jsem v srdci nesla jedinou útěchu. Zdeňka. Po všem, co jsme prožili, bych dala ruku do ohně, že po mém boku zůstane. Jenže místo opory přišel šok. Nejnáročnější rok se mnou sice prožil, ale záhy nato mě konfrontoval s novinkou. Už v době mé léčby se tajně scházel s jinou ženou, Monikou, přičemž došli k názoru, že by se měli vzít. V té chvíli mi bylo na omdlení. Ovšem, po konečném prozření, s kým jsem to vlastně roky žila, spíše zle od žaludku.

Byt? Až na prvním místě…

Monika byla rozvedená s dcerou z předchozího vztahu. Pavlínka Zdeňkova rozhodně nebyla. Přesto jeho matka proti manželství neprotestovala. Důvod byl prozaický. Šlo o ženu z movité rodiny. Rozhodly peníze. Užasla jsem a ještě více byla překvapena zjištěním, co ho k našemu vztahu původně táhlo. Ne láska, nýbrž vidina bytu na dobré adrese. S matkou totiž od začátku plánovali, že budu v záloze jako „cena útěchy“, pokud se neobjeví lepší partie. Jenže přišla nemoc, Monika a „bác“. Měsíc jsem kvůli křivdě probrečela a jediný, kdo mě držel nad vodou, byla sestra Jana. Ta za mnou obden dojížděla, se vším pomáhala. Dokonce i se stěhováním nábytku, když si Zdeněk usmyslel, že část starých věcí byla pořízena z jeho peněz a chce je tudíž zpět. Nevzdorovala jsem, což mi sestra schvalovala. Jenže, úplné štěstí mi zase zřejmě nikdy nepřála, což se potvrzuje nyní.

Šarmantní muž bez domova

Sama mezi stěnami jsem už patnáctý rok a o mužích jsem si udělala vlastní, negativní obrázek. Jenže pak přišel Felician. Poprvé jsem ho viděla před naším nákupním centrem a zaujalo mě, jak s kýmsi plynně anglicky hovořil. Působil zvláštně. Měl na sobě oblek a vypadal jako movitý pán. Šaty sice možná něco pamatovaly, ale chování mi přišlo až aristokratické, takže jsem od něho, nevím proč, nemohla odtrhnout oči. Všiml si. Setkání skončilo. Jenže, o týden později jsem ho potkala znovu, v místní kavárně. Měl úplně bílé vlasy i vousy, přesto nevypadal na víc, jak šedesát let. Srazili jsme se a on vstal od stolu a pozdravil. V češtině. Užasla jsem. „Měla jsem za to, že jste cizinec.“ Začala konverzace a on reagoval. Vytříbenou češtinou mi vyprávěl, odkud pocházeli prarodiče, že on sám je Čech. Představil se jako Felician a než jsem se nadála, rozvláčně přešel do elegance dob dávných. „Víte, já miluji eleganci z dob mezi válkami. Stříbrné plátno, čilý kavárenský život. To už dnes nevidíte.“ Pokračoval a slovy mě oslňoval, až jsem přisedla. „Co si dáte, madam? Zvu vás.“ Pronesl. Už ani nevím, jak dlouho jsme seděli. V hlavě mi uvízly jen myšlenky na dobře se poslouchající řeči o prvorepublikové eleganci a románech Julese Verna. „Přízrak. Náhoda, omyl.“ Chlácholila jsem se pak doma a upadala raději do stereotypu. Situace se však zopakovala. Že je s Felicianem něco jinak, mi vrtalo hlavou dávno. Jen jsem netušila, co. Byl totiž mužem bez domova, a kromě toho, že zakusil i skutečný život na ulici, přežíval všelijak. Prý od ubytoven, až po luxusní hotely, když měl peníze. Šokoval mě. Jenže, ne negativně. Jeho život mi zaváněl dobrodružstvím a snad i něčím z „prvorepublikového filmu“. Pátrala jsem. „Felician? To je aristokracie mezi bezdomovci. Ten si na „bezďáka“ jen hraje. S jeho znalostmi by mohl být nejmíň ředitelem. Ale ono ho to šaškování baví.“ Prozradil mi jeden jeho známý „z ulice“. Mohl mít pravdu, nemusel. Jenže já už byla dočista zahleděná do šance, mít na stará kolena poblíž sebe alespoň trochu sečtělého a z mála elegantního muže. To i přes obří vykřičník, že jde o muže s podivnou minulostí i přítomností.

Kamarád z kavárny   

S Felicianem se proto stýkám i nadále. A ne, nestěhuje se do mého bytu, nespíme spolu a nebereme se. Jen mi zkrátka je v jeho přítomnosti dobře, podobně, jako jemu v mé. „Cožpak je něco takového i v dnešní uspěchané době nemožné?“ Jenže, kde kdo mi Feliciana jen rozmlouvá a nejhorší je, že se k pomlouvačným kruhům zařadila už i má milovaná sestřička Jana. Kdybych bláznila a chtěla se s ním sestěhovat či oddat, chápala bych. Ale rozmlouvat mi obyčejného kamaráda, je přece jen trochu silný šálek kávy. Nejsem hloupá a umím si domyslet, že Felician bude nejspíš tím, kým je. Snílek s děravou kapsou. Ale na druhé straně bych okolí zrovna přála, aby se z něho skutečně jednoho dne vyloupl dobře utajený milionář. To by všem teprve spadla brada!   

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu