Nejsem zvyklá někoho kritizovat za to, jak vypadá – a udělala jsem to v životě asi jen dvakrát. Jednou se mi povedlo nevybíravě se vyjádřit na adresu své dlouholeté kolegyně, a nakonec jsem si sypala popel na hlavu a doma to celé obrečela.
Vidíš, jak divně vypadá?
Pracuji v jedné firmě již desátým rokem, a moje o 5 let starší kolegyně Katka ještě déle než já. Nikdy jsme sice nebyly vyloženě kamarádky, ale rozuměly jsme si po pracovní i lidské stránce, a občas jsme spolu zašly na víno.
Katka je hodně uzavřený člověk. Když mě zaučovala, myslela jsem si o ní, že je odtažitá, že se nechce s nikým přátelit a měla jsem ji za ledovou královnu. Postupem času jsem ale přišla na to, že ona je prostě taková, že nemá potřebu se přátelit s každým jen proto, že ním pracuje. A dodnes si myslím, že moc lidem nevěří.
Jsme ale ženský kolektiv, a tak je pomlouvání, hodnocení a neustálé popichování u nás na denním pořádku. Když Katka viditelně zhubla, začaly kolovat nejrůznější fámy. A protože já jsem k ní měla nejblíže, pořád se mě někdo ptal, jestli jsem si všimla, jak vypadá a jestli nevím, co s ní je. Zhubla totiž minimálně dvacet kilo, ale nevypadala dobře ani zdravě. Byla strhaná, a protože vůbec nejedla, každá si myslela, že to dělá schválně a má anorexii.
Tohle už je moc
Když Katka pochopila, že se o ní ostatní holky baví, snažila se před námi být v pohodě. To mě utvrzovalo v tom, že asi má opravdu problémy s příjmem potravy. Pak si dokonce ostříhala vlasy, začala chodit ale i divně oblékaná, zahalovala se, a když přišla do práce s parukou, rozhodla jsem se s ní promluvit.
Zkritizovala jsem ji, řekla jsem jí, že už je to moc, že vypadá hrozně, a že by měla své problémy řešit. Stála jako opařená, a odpověděla mi, že se snaží. Pak jsem jí řekla, že si ale nemusela stříhat vlasy, protože vypadá jako stařenka, že by se měla najíst a odhodit ty podivné hábity, co začala nosit. Docela jsem se rozjela, když jsem skončila svůj dlouhý monolog, podívala se na mě a odvětila, že jsem to nepochopila.
Tak mi to vysvětli!
Žádala jsem tedy vysvětlení a dala jsem jí přednášku o zdravém vzhledu i jídle. Opět si mě vyslechla a pak mi řekla celou pravdu. Žádná anorexie, ale nádor! Spustily se mi slzy z očí a vůbec jsem nevěděla, co mám říct. Takhle jsem se do ní pustila a vůbec mě nenapadlo, že by mohla být takto vážně nemocná. Hrozně jsem si to vyčítala a doma jsem probrečela hodiny, pořád jsem na ni musela myslet.
Týden na to Katka změnila práci, protože už s námi nechtěla dál pracovat. Navíc podstupovala náročnou léčbu a chtěla být více doma. Z nemoci se ale dostala a dodnes jsme v kontaktu.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
