Linda (41): Důležité je nevzdat se za žádnou cenu. Co jsem si prožila já, to někdo nezvládne ani za tři životy

Matka se pro své dítě obětuje mnohokrát, ale pouze někdy se dítě obětuje pro svou matku. A já to udělala. Ani jedna jsme neměly jednoduchý osud a mnohdy jsem se musela rozhodovat, co je menší šlo, ale nevzdala jsem to. Ani s ní, ani se sebou. Prožily jsme hlad, bídu a také nekončící boj s rakovinou.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Máma prožila dětství v tyranii

Abyste pochopili můj příběh, musíte znát také ten mojí mámy, protože tam to všechno začalo. Moje máma byla týraným dítětem. V té době se to sice tak nebralo, ale už v dětství na sobě nesla notnou dávku zodpovědnosti za svou rodinu. Starala se o své dva mladší sourozence, doma uklízela a vařila. Musela dřít do úmoru na poli, starat se o zvířata a jedinou odměnou za to jí bylo bití a hlad.

Její dětství mělo vliv také na následný život

Její těžké dětství se projevilo také v dospělosti. Nejen po psychické stránce, ale hlavně po té zdravotní. Měla poškozenou páteř z nadměrné námahy a nemohla otěhotnět. A protože v dětství prožívala tyranii, hledala si podvědomě také muže, kteří jí ubližovali. Nakonec jako zázrakem otěhotněla, ale protože počala se „zápaďákem“, byla vyloučená z komunistické strany a ocitla se na pokraji společnosti. Nakonec zůstala úplně sama.

Neměla jsem ani chodit, ani mluvit, ale matka to se mnou nevzdala

Ani se mnou to neměla ze začátku jednoduché. Doktoři mi nedávali moc nadějí. Na rovinu matce oznámili, že s největší pravděpodobností nebudu nikdy chodit ani mluvit. Ona to se mnou však nevzdala a napříč všem verdiktům ze mě vyrostl relativně zdravý člověk. Jen trpím dyslexií a dysgrafií. Když mi bylo zhruba dvanáct, byla to však ona, kdo vážně onemocněl. Našli jí nádor na játrech, a to změnilo můj život navždy.

Máma těžce onemocněla

Každé dítě miluje svou mámu. O její nemoci jsem se dozvěděla v nemocnici se slovy doktora „Co brečíš, stejně ti matka brzo chcípne.“ Cítila jsem naprostou beznaděj. Byla to moje jediná rodina. Ve svých letech jsem si s tím neuměla poradit. Utíkala jsem z domu, začala pít alkohol a jinak vyvádět. Naštěstí moje maminka měla dost problémů sama se sebou jak fyzických, tak psychických, než aby si všimla ještě tohoto, a měla další starosti navíc.

Přebrala jsem zodpovědnost

Samotné mi došlo, že takto to nejde řešit a musela jsem se všemu postavit čelem. Byl nejvyšší čas dospět. Převzala jsem zodpovědnost i za ni. Byla to přece ona, kdo mi dal život a bylo na čase jí to začít splácet. Celý můj život se samozřejmě podepisoval i na škole. Střední školu jsem nedodělala. Přestože jsem se snažila chovat se jako dospělá, vše jsem zvládala jen za pomocí alkoholu, který se stal mým každodenním pomocníkem.

Boj s rakovinou se nelepšil a přidaly se i další zdravotní komplikace

V sedmnácti letech jsem nastoupila do fabriky na třísměnný provoz. Neměla jsem v podstatě ani na výběr, protože naše finanční situace nebyla dobrá. Má matka si konečně všimla mého problému s alkoholem, a já se snažila s tím přestat. Opět ale neměla čas se mi věnovat. Během jednoho roku prodělala několik infarktů. Její stav se zhoršil celkově. Měla metastáze a doktoři jen čekali, až umře. Ani tak jsem ji neopustila a starala se o ni.

Mé těhotenství přišlo nečekaně

Jednoho dne se stalo, že mě venku přepadli, ze čehož jsem se léčila 6 měsíců. A zůstaly mi následky. Bylo až s podivem, že jsem si mezi všemi těmi problémy dokázala najít přítele. Přestože podle lékařů jsem byla neplodná, otěhotněla jsem, ale s přítelem nám to nevyšlo a já od něj utíkala. Po pár měsících se mi narodila krásná dcera, ale byla jsem bez peněz. Neměly jsme prakticky nic. Jen já najednou měla dvě děti. Malou holčičku a matku, které se stav zhoršoval čím dál tím víc.

Na mámu budu vždycky vzpomínat v dobrém

Před tím, než moje maminka definitivně opustila tento svět, prodělala pět mrtviček v krátkém sledu. Poslední se jí stala osudnou. Umřela doma ještě dřív, než stihla přijet záchranka. Vzpomínám na ni jen v dobrém. Hodně jsme bojovaly proti celému světu a všem životním křivdám, ale měly jsme jedna druhou a vždycky jí budu vděčná za to, kolik lásky mi i přes své problémy dokázala dát.

Mé dceři je letos třináct let, a já se snažím dát jí maximum, jakého jsem schopná. Žiju jen pro ni a proto, aby její život byl lepší, než byl ten můj. Ona je důvod, proč je důležité nevzdat se za žádnou cenu.

Autor: Katka Procházková
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu