Zájmy a koníčky má každý z nás. Někdo miluje sport, jiný sledování zpráv o celebritách na sociálních sítích. Já se zaměřuji na zvířata, protože bych po gymnáziu ráda zkusila studovat na veterinářku. Komu však rozumím s odstupem času pořád méně, je má nejlepší kamarádka Jana. Té jsou sociální sítě a celebrity doslova „ukradené“, stejně jako sport nebo zpívání. Jediné, o čem dokáže naopak donekonečna mluvit, jsou sci-fi seriály a dinosauři, o kterých je navíc přesvědčena, že se jednoho dne znovu probudí k životu. Někdy už ani nevím, jestli podobné úvahy myslí vážně nebo je fakt naivní.
Zvířata pravěká i současná
Fakt, že mám slabost pro zvířata a Jana zase miluje všechno o dinosaurech, nás dalo paradoxně dohromady. Ostatní holky ze třídy zajímalo vždycky jen to, která zpěvačka má co na sobě, jak je nalíčená a kde se v obchodních centrech dá sehnat podobné oblečení. Nevím, jak pro jiné, ale v mých očích byla všechna tato témata silně povrchní. Raději jsem se proto zaměřila na vlastní koníček, kterým byla zvířata. Už jako malá jsem doma mívala celou „zoo“. Laboratorní myš, křečka, psa, kočku nebo rybičky. Občas dokonce šneka, žížalu, luční kobylku, berušky, mouchu ve skleničce… Jediný, v mých očích roztomilý živý tvor, neunikl mému zájmu. Horší už to bylo s rodiči. Ti mému zájmu dlouho nemohli přijít na jméno. „Z té holky bude snad přírodovědec, nebo už fakt nevím, co se to s ní děje.“ Lomila rukama máma do doby, než alespoň trochu přijala myšlenku, že bych mohla jednoho dne vystudovat veterinu, a zastávat tím docela slušnou práci. Táta se k mému snu raději moc nevyjadřoval. Jediný, kdo mě nikdy nezrazoval, byla spolužačka Jana, která milovala také zvířata, jen… Mírně pravěká. Dinosaury. Takže, tam kde mé školní sešity zdobili běžně ptáci, koně nebo psi, u ní se vyjímal Tyranosaurus Rex, Spinosaurus nebo Triceratops.
Terčem posměchu
Naše méně tuctové záliby se i ve třídě staly brzy terčem pozdvižených obočí. Nic na tom nezměnil ani fakt, že mým snem je veterina, zatímco Janiným paleontologie. Pro okolí jsme zkrátka působily divně a tak se nám holky, jak mohly, posmívaly. „Nepřišlas včera do školy protože, že tvému psovi zle z jídla, viď?“ „Kde máš dinosauří vejce, archeoložko?!“ Bývaly slovní narážky, které jsme musely vytrpět. Zpočátku jsem byla na okolí rozzlobená, ale později mi začalo docházet, že minimálně Jana je skutečně, mírně řečeno, zvláštní. Kromě dinosaurů totiž miluje i sci-fi a neustále všem vypráví možnosti, jak by mohli mimozemšťané v reálu vypadat a kdy přesně by mohlo dojít k jejich přistání na Zemi. Ok, můj táta také sleduje sci-fi seriály a jednou se dokonce nechal s jedním ze slavných zahraničních sci-fi herců vyfotografovat. Nikdy však nepovídal, že mimozemšťané existují a již brzy přiletí na naši planetu… Alespoň ne s takovým zápalem a důvěrou, s jakou svá naivní moudra pronáší chvíli co chvíli Jana.
Dinosauří pokojíček
Navíc, už jen jít k Janě domů, cítíte se doslova jako v ráji sci-fi. Část pokojíku tvoří velký model sluneční soustavy a všelijakých vesmírných věciček, zbytek zdobí dinosauři. Plakáty má dokonce i na stropě a nad postelí se vyjímá obrovský, málem v životní velikosti vyvedený, Tyranosaurus Rex! „Nemáš z něho divné sny? Já bych mít T-Rexe nad postelí nemohla. Už jen ta představa, že se uprostřed noci proberu a najednou uvidím v šeru jeho obrys, mě děsí.“ Pronesla jsem, ale Jana se pousmála. T-Rex byl podle ní jen roztomilý masožravec, který by se, údajně, mohl dát za určitých okolností dokonce vycvičit! Tedy, alespoň podle Jany. Což o to… T-Rexe bych coby domácí „zvířátko“ ještě skousla, ale řeči, jaké začala vést později, už mírně naháněly strach.
Vysněný svět
Obě jsme se již hlásily na gymnázium, a stejně, jako ostatní, neutekly všetečným otázkám od okolí, typu: „Co potom?“ Zatímco já si věřím, že na veterinu schopnosti mít budu, Jana začala už někdy koncem základky podivně blouznit, že pokud se prý na gymnázium nedostane, popřípadě po gymnáziu na přírodovědný obor se zaměřením na paleontologii, najde si dinosaury sama a světu ještě ukáže. Co přesně měla na mysli, jsem se jí samozřejmě záhy vyptávala. Odpověď ovšem vyrážela dech. „Jestli si naši nebo okolí myslí, že půjdu dělat do krámu prodavačku, tak to je veliký omyl. Stanu se uznávanou paleontoložkou. Ne paleontoložkou, ale přímo objevitelkou živých dinosaurů.“ Křičela Jana jednou před dívčími toaletami na chodbě. „A jak jako, prosím tě?“ Pokrčila jsem rameny, protože mi bylo nepříjemné, jak na nás ostatní zkoumavě hledí. „Abys věděla, tak existují nejen mimozemšťané, ale i dinosauři. Všechny druhy ještě nevyhynuly a určitě na zemi existuje místo, kde nějaký druh přebývá. Nemyslím tím krokodýly ani plazy. Najdu ho! Najdu to místo, i kdyby mě to mělo stát všechno na světě!“ Hrozila Jana a já nevycházela z údivu. „To má z těch filmů a her.“ Mávli jsme potom nad příběhem doma s rodiči rukou. Jenže Jana ve svých iluzích vytrvala dodnes.
Přilepená k obrazovce
Na gymnázium jsme se dostaly obě a Janin prospěch není špatný. Naopak. Učí se vlastně lépe, než já. Přesto mám stále silnější pocit, že už si nemáme co vyprávět. Zatímco já bych ráda hovořila nejen o zvířatech (veterině), ale třeba i o vztazích, o tom, že jednou budu chtít s někým chodit a založit rodinu, Janča má v hlavě pořád jen ty přerostlé ještěry. Kdekoliv vidí model dinosaura, sošku, kostru, hračku nebo cokoliv s nimi, ihned věc kupuje. A když ji mírumilovně a bez jízlivosti v hlase či obličeji požádám, zda by se mnou nechtěla někdy vyrazit alespoň ven do obyčejné kavárny, odmítá. Místo dívčího poklábosení raději sedí celé dny doma, a buď čte „paleo – knihy“ nebo ve smyčce hltá filmy s tématikou dinosaurů, které přitom už stokrát předtím viděla. Nic ji nezajímá. Oblečení, líčení, boty… Do obchodního centra k nákupu nových šatů jsem ji dostala naposledy před měsícem, a to ještě jen proto, že zrovna měli ve slevě tričko s potiskem dinosaura.
Už netuším, jak v tomhle přátelství dál. Kamarádka byla úžasná, jenže teď nevím, co si o ní myslet. Navíc mám za to, že pokud „vybalí“ ty své teorie o mimozemšťanech a dosud někde žijících dinosaurech jednou i u přijímaček na vysněnou vysokou, patrně se archeoložkou, paleontoložkou nebo čím to vlastně chce být, nikdy nestane. Věda je pořád přísná záležitost a nemyslím, že by akademická půda mezi sebe zrovna dvakrát chtěla nadšenou obdivovatelku sci-fi příběhů s nereálnými sny v reálu.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
