Budu-li sama k sobě upřímná, pak musím říci, že mi v životě nikdy nic nechybělo. Vystudovala jsem, šťastně se vdala, na svět přivedla dva syny, pilně pracovala a dosáhla vcelku příjemného postavení. Skoro by se řeklo – ideální svět. Jenže žádný ideál netrvá věčně. První drobné potíže přišly ve chvíli, kdy jsem byla jako kantorka speciální střední školy, nucena odmítnout svou studentku Alenku s, dle mého názoru, naprosto směšným a iracionálním varováním. Netušila jsem, že skutečné katastrofy, které mám údajně psané ve svém horoskopu, právě přicházejí a já, alespoň některým z nich, mohla v klidu předejít, kdybych ovšem nedávala přednost vlastním předsudkům…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Spokojený život
Narodila jsem se jako starší ze dvou dětí a rodiče, kteří celý život tvrdě pracovali, si přáli, aby ze mne a mé sestry Ivany, vyrostly jednou schopné ženy, které se v životě neztratí. Zatímco Ivana vystudovala chemii a rozhodla se jít cestou vědy, mně se povedlo vystudovat alespoň žurnalistiku. Po promoci jsem nastoupila své první redakční zaměstnání a zanedlouho se i šťastně vdala. S manželem Arnoštem jsme postupně přivedli na svět dva syny. Kluci rostli, brzy začali chodit do školy a slušně prospívali. Pohoda panovala i na mém pracovišti, kde jsem se spolu se svými kolegyněmi vždycky ráda zapojovala do nějaké zajímavé debaty. Ostatně rubrika, kterou jsem měla jako redaktorka na starost, byla více, než kreativní, protože jsem v ní měla za úkol, radit jiným ženám, jak si zařídit spokojený život. Nevím, jestli jsem podobného úkolu byla hodna zrovna já, ale někdo tu práci odvádět musel.
Žena ze „staré školy“
Jenže… Proč o sobě pochybuji? Vždycky jsem se považovala za chápavou a empatickou bytost, která dovede porozumět snad všemu a každému. Přesto hluboko v mé duši existovala i „bílá místa“, pro která mi empatie jednoduše chyběla. Dnes se za svůj předpotopní úsudek stydím, ale tenkrát jsem měla pocit, že mám zkrátka jasno. Jako „vzorné ženě“ se mi totiž odjakživa příčila např. problematika stejno pohlavních vztahů. Přestože jsem z okolí pár lidí v podobných vztazích znala, a nic bych proti nim nahlas nikdy nenamítala, můj vnitřní názor byl jiný. Nechápala jsem totiž, že někdo může mít svůj život nastavený jinak, než ho mám já. Takové bylo skutečné a mírně „nahnilé“ nitro ženy, která měla přitom skrze svou rubriku radit jiným ženám coby „moudro“. Netušila jsem, že teprve život mě poučí.
Roky plynuly, kluci postupně vylétali z rodinného hnízda a mně a Arnoštovi přibilo pár „křížků“. Ač jsem si původně plánovala poklidnou penzi, domácí situace vše bohužel změnila. Synové potřebovali často pomoc rodičů a peněz bylo najednou poskrovnu. Ve svých šedesáti jsem se proto rozhodla, přijmout alespoň externí spolupráci s jednou soukromou střední školou, kde bylo mým úkolem vyučovat umělecké psaní. Nebyla to sice skvěle honorovaná činnost, ale dělala jsem ji alespoň s láskou.
Když se noční můra stane realitou
Měla jsem pocit, že dnešní mladí potřebují především trochu inspirace. Zkrátka, aby věděli, že v psaní existuje i něco jako úvaha nebo fejeton, že všechny texty nemusí mít jen zpravodajský nádech. Studenti, snad budoucí novináři či spisovatelé, byli vesměs bez problémů. Pouze jediné děvče mi dělalo od začátku starosti. Šlo o Alenku, zřejmě největší výstřednici na škole, která se zabývala horoskopy a neustále je v textech všude prosazovala. Neměla jsem sice nic proti horoskopům jako rubrice, ale její lpění na nich mi přišlo přehnané, stejně, jako její důraznost. Popravdě, v životě jsem neviděla nikoho tak mladého a současně tolik zarputile si stojícího za vlastními názory. Nedalo mi, abych se o ní nepokusila, zjistit víc. Jenže jsem to vzala za špatný konec a Alenčinu osobnost začala soudit pouze dle „drbů“, z kuloárů sborovny. Kromě toho, že prý jde o talentovanou dívku se zálibou v horoskopech, kterými občas dovede pomoci a dobře poradit i ostatním, jsem se nechtěně dozvěděla také něco, co mi doslova zastřelo rozum. Alena byla totiž orientovaná na dívky a netajila se tím. Okolí to nikdy nijak neřešilo, jenže pro mne bylo podobné zjištění jako noční můra. Zpanikařila jsem a najednou nevěděla, jak být nadále její kantorkou, jak k ní vůbec přistupovat.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Liliana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Přišla až do mého kabinetu
Coby správný zbabělec jsem se nakonec rozhodla, jakékoliv konfrontaci s Alenou vyhýbat. O hodinách jsem ji nevyvolávala, pokud to nebylo krajně nezbytné a kdykoliv jsem ji potkala na chodbě nebo v MHD a ona se mě chystala pozdravit, nabrala jsem raději jiný směr. Že něco není v pořádku, muselo být očividné. Natolik, že se mě Alenka rozhodla jednoho dne sama vyhledat. Akorát jsem si připravovala ranní kávu před výukou, když v tom najednou stála ve dveřích mého kabinetu. Lekla jsem se tak, až mi vypadly kostky cukru na stůl. „Potřebujete něco?“ Optala jsem se komisně. „Já ne, ale vy možná ano. Prosím, nezlobte se, ale podívala jsem se na váš horoskop. Nevypadá to dobře.“ Zpustila Alenka a starostlivě začala vyprávět, že mi podle horoskopu hrozí vážné zdravotní potíže se zuby. Prý mě pozoruje už nějaký den, jak jsem skleslá, takže bych si raději měla preventivně zajít k zubaři… Vysvětlila a já nemohla uvěřit vlastním uším. Tehdy jsem jí měla poděkovat. Jenže já, husa hloupá ji nejen, že komisně vypoklonkovala z kabinetu, ale ještě se naivně pohoršila nad tím, jakouže to má sebedůvěru, takhle se o mne starat. Ano, hádáte dobře… Dostala jsem totiž panický strach, že její vztah ke mně začíná mít nějaký jiný význam, než profesionální, výsledkem čehož bylo, že jsem se kontaktu s ní vyhýbala ještě víc.
Horoskop udeřil
Alenčino horoskopické varování jsem považovala za směšné stejně, jako každý jiný horoskop. Coby správný Vodnář jsem horoskopům nikdy nevěřila a považovala je pouze za zpestření psaného textu v novinách. Ostatně, mé zubní můstky byly v pořádku a „divná“ jsem se jí zdála být jen proto, že se jí vyhýbám. „Žádná věda.“ Pomyslela jsem si. Jenže zlom přišel za necelý měsíc. V ústech se mi z ničeho nic udělal obří zánět, a protože jsem zubaře skutečně zanedbávala, musela nakonec docela zbytečně polovina z mých zubů pryč. Tehdy jsem promarodila skoro čtvrt roku a byla ráda, že mě vůbec ze školy nevyhodily. Co mě však děsilo víc, bylo, že Alenka měla pravdu. Kdybych ji totiž bývala poslechla, mohlo to se mnou dopadnout o něco lépe. Jenže já žila v naprosto klamném bludu, že mi nadbíhá, a zkomplikovala si život. Tehdy jsem začala docela jinak smýšlet nejen o ní, o stejno pohlavních vztazích, ale i o horoskopech.
Pořád jsem sice doufala, že šlo o náhodu, ale protože jsem byla už jednou „nalomená“, napadlo mě, že z legrace navštívím profesionálního astrologa. To proto, abych té vědě přišla na kloub. Jenže šok mě překvapivě čekal i tam. Podle horoskopu nám totiž v budoucnu hrozí problémy s naším rodinným domem a vypadá to zle. Prý by mohlo jít o nějakou živelnou katastrofu nebo cosi tomu podobného, takže se máme s manželem raději na pozoru. Ani dnes sice horoskopům zcela nevěřím, nicméně po zkušenosti s Alenkou, (které jsem se mimochodem přišla osobně omluvit a dodnes spolu máme hezký přátelský vztah bývalé kantorky a žačky), nenechávám raději nic náhodě. Bojím se totiž, abych kvůli své zaujatosti a zbytečným předsudkům nepřišla jednoho dne doopravdy o všechno.
