Libor (27): Mám pocit, že nejsem správný muž a zůstanu proto panic

Problém, který mě už nějaký ten rok trápí, je docela choulostivá věc, alespoň u nás pánů. Nevím, jak přesně to napsat, ale zkrátka jde o to, že jsem vlastníkem příliš malého mužství, a když o tom tak přemýšlím, tak mi do vínku nebylo dáno ani zrovna ukázkové mužné tělo. Vím, že podobné věci ve skutečných vztazích roli nehrají, přesto se ale bojím, abych kvůli svým vlastním obavám, nezůstal nakonec panicem a starým mládencem až do konce života.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Mužství je prostě důležité

Tak, jako holky řeší velikost prsou a všemožné tvary svých těl, u nás mužů bývá zájem soustředěn, více méně, jen na několik oblastí. Jde o tělesnou výšku, svaly a pak „věc“, která je u nás obzvlášť dominantní, což je samozřejmě mužství. Myslím si, že o poslední zmíněnou „záležitost“ mají muži obzvlášť starost, ať už jsou jacíkoliv a je jedno, jestli jsou postavy malé či naopak hromotlucké, jestli jde o vyhraněné heterosexuály nebo o gaye. Je to zkrátka společný jmenovatel veškerého mužství a upřímně, kromě transgender mužů, což je o něčem jiném, si neumím představit žádného, kterému by na jeho přednosti nezáleželo. Ano, podle názoru žen to možná trochu přeháníme, ale věřte, že je to skutečně obdobné, jako když má holka pěkné „dvojky“, ale nechá si je skrz plastiku stejně předělat na „čtyřky“, protože se díky tomu lépe cítí. Pánům se sice v mnoha případech příliš velká prsa vůbec nelíbí, jenže, vysvětlete to těm holkám. Je to takový začarovaný kruh lidského pokolení. Svá pomyslná měřítka zkrátka máme zkrátka všichni.

Marná očekávání

Jako malý kluk jsem se vždycky těšil, až budu jednoho dne dospělým. Přál jsem si mít vysokou, svalnatou postavu, která by okouzlila každé dívčí srdce, a kdejaký kluk by mi ji záviděl. K podobným, trochu naddimenzovaným představám pak samozřejmě patřilo i to, že „správných rozměrů“ by měla být i ona specifická „věc“ – má chlouba. Úplně konkrétně jsem o tom sice nikdy nepřemýšlel, ale prostě jsem tak nějak podvědomě tušil, co by měla být „ideální postava“, přestože ideální není nikdy nikdo. Jenže… Mé sny o dominantní mužské postavě se bohužel ne a ne splnit. Ještě v patnácti jsem měřil, ani ne 165 cm, což se mi zdálo na dnešní dobu pro kluka málo, a s mými svaly to bylo ještě horší, protože jsem zůstal tím, čemu se lidově přezdívá „kost a kůže“ nebo „samá ruka a noha“. Jasně, spousta mužů je od přírody štíhlých, ale u mě byla situace taková, že mé tělo působilo spíše vyloženě nevyzrále. Nic jsem ale předem nevzdával a spíše doufal, že větší proměna přijde s roky. Jenže nepřišla.

Muž bez vousů

Kromě toho, že má postava byla „na odpis“, (o dominantní části těla pak nemluvě), mě nakonec definitivně dorazilo, když se mi po šestnáctém roce neobjevily ani vousy. Skutečně. Bylo mi šestnáct, sedmnáct, chodil jsem na střední školu a mou tvář zdobil, sem a tam jen nějaký ten delší chlup. Táta mi sice doma říkal, že mnozí muži takzvaně mužní až s blížící se třicítkou, ale já jsem měl ze svých proporcí už vážné obavy. Výška se srovnala na docela příjemných 170 cm, ale všechno ostatní, aby člověk pohledal. A když jsem viděl, jak se mnozí moji spolužáci ze střední už pravidelně holili a jeden kluk dokonce s vousy i experimentoval a vyholoval si do tváří různé obrazce, anebo zkoušel i menší plnovous, bylo mi bídně. „S takovou výbavou přece nemohu nikdy v životě žádnou holku zaujmout!“ Myslel jsem si a mé sebevědomí dostávalo zabrat. Teprve, když mi táhlo na devatenáct, začala se má postava alespoň trochu formovat, ač s vousy to bylo stále beznadějné. A já bych býval tak rád experimentoval s různými sestřihy! Jenže, nebylo mi to dáno.

První holka

Trápil jsem se dál. Protože se ale na mé postavě občas něco malinko vylepšilo, nevzdával jsem naději, že táta možná nemluvil marně a větší posun mé tělo čeká skutečně až ke třicítce. Jinou starostí, která se ovšem neodbytně nabízela, bylo to, že jsem byl ve svém věku devatenácti let, pořád ještě panic. Prostě jsem si nevěřil dostatečně na to, abych se svými rozměry, které byly pro má měřítka stejně rozpačité, jako moje postava i v té nejintimnější oblasti, cokoliv zkoušel. To na sexy pocitu nepřidá. Přesto se v mém okolí objevila holka, která o mne projevila zájem. Jmenovala se Anežka a na holku se mi zdála celkově velmi nad věcí. Neřešila totiž takové ty záležitosti, co si vzít druhý den na sebe a jestli se jí omylem nezlomil umělý nehet. Ten uměřený nezájem o „vlastní povrch“ mě tak trochu uklidňoval v myšlence, že podobná měřítka nebude používat ani na mne. Nepoužívala. V řadě věcí jsme nalezli společnou řeč, a protože ani ona nebyla vlastnicí nějakých přehnaných ženských tvarů, zdálo se, že se k sobě hodíme. Alespoň jsem v to doufal. Netušil jsem, co ještě může nastat.

Podařilo se mi propadnout

Když se totiž schylovalo k maturitě a nastal poslední týden, s Anežkou jsme si slíbili, že spolu zůstaneme i dál a povedeme už vážný, nikoliv kamarádský vtah. Sice jsme si občas dali pusu, ale dosud jsme spolu nikdy nespali. Byl to okamžik, který se tak nějak z mnoha důvodů stále odkládal, až se odložil nadobro. Pravý důvod by přitom snad nikoho nenapadl. U maturitní zkoušky, která byla z matiky hodně těžká, se mi totiž nechtěně podařilo propadnout, zatímco Anežka prolezla se čtyřkou. Bohužel, znamenalo to, že zatímco ona se může zkusit přihlásit na nějakou další školu, mne čekalo opáčko. V tom bych býval neviděl problém, ale Anežka ano. Najednou, jako kdyby jí ta maturita úplně zatemnila mozek. Krátce po maturitním týdnu mi totiž na schůzce akurátně sdělila, že se mnou rozchází. Proč? Důvodem prý nebyla má „nemužná“ postava, ale obyčejný fakt, že prý ona, která je nyní hrdou nositelkou maturitního vysvědčení, nemůže už dál chodit s někým, kdo je méně vzdělaný a maturitu nemá. To by prý absolutně nešlo a dala mi kvůli tomu kopačky. Dodnes jsem podobný přístup nerozdýchal. Přesto mám utkvělou představu, že za jejím rozhodnutím stálo něco jiného, a možná, že i někdo jiný, koho si našla za mými zády. Nevím…

Prožíváte podobné životní útrapy jako Libor a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Maturitu jsem na druhý pokus udělal, ale tato zkušenost mi zanechala šrám na duši. Přestal jsem si totiž věřit a veškeré trable rovnou sváděl na neideální postavu, potažmo mužství, které také nebylo nic moc. Byl jsem přesvědčen, že s takovým nadělením mohu už jen těžko sehnat nějakou další holku, která by mě chtěla. A skutečně, dodnes se mi to nepodařilo. Můj věk se blíží ke třicítce, ale mé tělo stále vypadá, jako kdyby mi bylo maximálně dvacet. Někdo sice říká, že je to fajn, protože budu dlouho mladý a existuje dost žen, které mají rády mladíčky, jenže nevím, jestli o tohle opravdu stojím. Starší ženu k sobě rozhodně nechci a pak, ať už bych měl potkat kohokoliv, bude tu stále ten můj problém s mužstvím, které je podle mých představ opravdu nedostatečné. A já se strašně bojím, že se mi nějaká ta žena stejně nakonec vysměje. Konec konců, nebyla by to na mém těle jediná věc, která je vlastně k  smíchu. Když si totiž nechám v současné době neoholenou tvář, vypadám, ne jako chlap, ale jako kdybych právě prošel nějakým údolím pavučin. Něco na těch tvářích sice je, ale vousy se to rozhodně nazvat nedá. Pomalu, ale jistě se začínám obávat, abych také kvůli tomu všemu nezůstal sám. Starý mládenec a k tomu ještě panic. To je fakt hrozná představa!  

Honza (30): Partnerky nechtějí tolerovat mou sbírku hmyzu. Nevím proč

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu