Teď už vím, že drogy jsou naprosté svinstvo, které můžou člověka srazit až na samé dno, ale dříve to bylo jinak. Návykové látky jsem začala brát jen tak ze srandy, abych se pobavila, ale přešlo to v závislost a vzali mi mé dítě.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
On byl jediná moje motivace k tomu, abych se z toho dostala, ale nechtějí mi ho vrátit.
Všechno to začalo na vysoké škole
Před deseti lety jsem byla naprosto normální holka, která se těšila ze života a čekala, co ji v něm potká. Byla jsem otevřená všem možnostem. Studovala jsem vysokou školu a plánovala jsem se podívat do světa a vzít si vše, co mi nabídne. Jenže právě na škole se to všechno začalo kazit, aniž bych si toho všimla. Přesně tam začal konec mého hvězdného života a já brzo na to měla poznat, jaké to je, padnout až na samé dno.
Vybrala jsem si poměrně těžkou školu. Nebo alespoň pro mě složitý obor. Dostala jsem se na právnickou fakultu a vůbec jsem nepředpokládala, že učivo bude tak náročné. Jenže bylo těžké asi jen pro mě. Připadalo mi, že ostatní spolužáci se nemusí ani pořádně učit a leze jim to do hlavy samo. Byla jsem z toho frustrovaná a chtěla jsem s tím seknout. Pak mě však oslovil spolužák a nabídl mi něco, co mi při učení pomůže.
Spolužák mi nabídl něco, co mi pomůže s učením
Řekl mi na rovinu, že je to droga, ale pokud to nebudu přehánět, nic se nestane. S tímto jeho produktem mi bude stačit si učivo jednou přečíst a budu ho umět. Zprvu jsem váhala, zda do toho jít, ale když jsem proletěla u zkoušky na plné čáře, rozhodla jsem se to zkusit. A ono to fungovalo. Potřebovala jsem však té drogy stále víc a víc. Ani jsem nevěděla, jak se to stalo a potřebovala jsem ji už pořád. Začala mít však přesně opačný účinek.
Když se provalilo, že beru návykovou látku, musela jsem školu ukončit. Mně už to však v té době bylo jedno. Byla jsem natolik závislá, že jsem se starala jen o to, jak sehnat další dávku a kde vzít peníze. Kradla jsem je rodičům, kradla jsem v obchodě. Všichni jen nechápavě kroutili hlavou, jak se ze mě mohla stát naprostá troska. Vždyť jsem podle všech byla tak chytré dítě. Od rodičů jsem se odstěhovala, protože mě nechápali. Nebo lépe řečeno, oni mě vyhodili.
Rodiče mi nepomohli, ani když se jim narodilo vnouče
Trpěla jsem nedostatkem peněz, bydlela jsem po pofiderních kamarádech, a dokonce jsem se za peníze začala prodávat. A tak se stalo, že jsem otěhotněla ani nevím s kým. Narodil se mi krásný chlapeček. Jenže jsem neměla kde bydlet, neměla jsem pořádně co jíst a byla jsem silně závislá na drogách, takže mi ho sociální pracovnice odebraly. Moje máma s tátou se zřekli nejen mě, ale také odpovědnosti za toho malého a on musel jít do pěstounské rodiny.
To byl impuls, který se mnou poprvé v životě pohnul. Už jsem nechtěla žít tento život. Chtěla jsem své dítě a rozhodla jsem se pro to udělat maximum. Nedokázala jsem si od své závislosti pomoct sama, a tak jsem se začala léčit. Tohle období bylo snad nejtěžší v životě. Několikrát jsem do toho spadla zpátky. Trvalo mi několik let, než jsem se naučila ovládat svou touhu po droze natolik, abych jí dokázala odolat.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Líba a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Drogy už neberu, ale syna mi nechtějí vrátit
Můj syn mezitím vyrůstal v cizí rodině. Já jsem se přestěhovala na ubytovnu – a místo právničiny jsem se živila jako uklízečka. Pořád jsem bojovala i se svou psychikou, a tak jsem pracovní místa často měnila. Přesto jsem si zažádala o vrácení syna do mé péče. Pro sociální pracovnice to však nebylo přípustné. Podle nich na tom nejsem stále tak dobře, abych péči o něj zvládla. Vůbec si neuvědomovaly, jaký kus cesty už jsem ušla. A sama, bez pomoci rodiny.
Svého milovaného syna stále ještě nemám u sebe. A láme mi to srdce. On roste, a i když ví, že jsem jeho matka, jsem pro něj v podstatě cizí člověk a za skutečnou mámu považuje někoho jiného.
