Čas je jediné fér měřítko
Pro každého z nás čas běží stejně – a to zcela nekompromisně. Někdy se mylně domníváme, že máme hodně času…, a tak jím mnohdy začneme tak trochu plýtvat.
Věnujeme ho „prázdným“ činnostem a navíc mnohdy i společnosti stejně „prázdných“ lidí. Někdy se v životě sejde pár pro nás nehezkých událostí a my se zasekneme – trochu povolíme… a návrat na správnou cestu se den ode dne začne odkládat, mrháme jím.
Roky však běží, a jestliže s časem nenakládáme tak nějak správně, přijde bod (není-li už příliš pozdě), kdy si uvědomíme, kolik jsme ho vlastně ztratili a promarnili. U mě to byl bod, kdy jsem cítila, jak pomalu začínám doslova „umírat za živa“. Po založení dlouho vytouženého projektu jsem pro nadšení a motivaci daleko nemusela. Všechnojako by šlo samo. Dařilo se nám.
Po téměř roce úspěšného fungování však přišly nezdary… zrušené a odmítnuté spolupráce, žádný viditelný progres, více odmítnutí než souhlasu… a ve finále i upadající motivace. Naivně jsem si pomyslela, že je vhodný čas na pauzu. Práce počká a teď přichází chvíle udělat si krátkou dovolenou. Povolila jsem však příliš. Nedbala jsem na režim ani posun vpřed a dostala se přesně tam – odkud jsem se tak pracně snažila vyhrabat již pár let zpátky. Ale tentokrát byl pád nejtvrdší.
Postupně jsem začala patřit do Společnosti lidí bez zájmu… bez duše… Denním programem se staly nesmyslné, avšak časté oslavy, divná přátelství a s tím spojené dramatické příběhy. Chuť pracovat a zdokonalovat sama sebe jako bych nikdy ani neměla. Sklenička v ruce tomu všemu nasazovala už jen korunku. Den po dni jsem cítila, že se vzdaluji od svých cílů, až jsem pomalu, ale jistě ZNOVU došla na úplné dno.
Nulový progres
A to dno, tam to velmi dobře znám, párkrát jsem se tam již ocitla. Je to, jako by člověku docházel kyslík a světlo na konci tunelu zhasínalo. Pochmurné myšlenky ovládnou mysl a najednou je svět zahalen do temných barev. Probouzet se v pozdních hodinách s pocitem prázdnoty, nechutí vstát z postele a nenávistí k tomu, kde se nacházíme, to nazývám DNEM. Negativní události jako bych k sobě přitahovala a postupem času jsem přestávala věřit, že se v mém životě už cokoliv může změnit.
Pokud člověk mylně očekává zázrak – mohu Vás ujistit, že nikdy nepřijde… Osobně jsem čekala tak dlouho – než mě daná situace začala sžírat. Úzkost, nespokojenost, strach až možná nenávist mě doslova donutily přijmout tu skutečnost – že jediná osoba, která mě může dovést zpět do výšin – jsem JÁ SAMA. Každý z nás ma své vlastní štěstí ve SVYCH rukou a čím dříve tento fakt přijmeme, tím dříve se zázraky dit opravdu začnou Bez špetky motivace, se strachem a myšlenkou „co bude dál“ jsem ze dne na den na sílu začala dělatvěci, které jsem tak dlouho zanedbávala… Obnovovala jsem své návyky, které pro mě byly normou, než jsem „vykolejila“. Za prvním týdnem následoval další… a život mi skutečně znovu dal šanci – pokračovat dál tak, jak si doopravdy přeji.
Slunce v duši?
Je tedy dobré v životě dojít do bodu, kdy začnete „umírat za živa“. Přehodnotíte současné životní období, okolí, které Vás obklopuje, a činnosti, kterým dáváte svoji energii a drahocenný čas.
Investujete ho správným směrem?
Největší bolest je tím nejlepším učitelem. Donutí nás se do budoucna vyhýbat aktivitám, společnosti i všemu, co nám danou bolest způsobilo, a dovede nás tam, kde naše duše trpěla. Nikdo není vůči nezdaru imunní – záleží jen na tom nepolevit příliš a vždy VSTÁT.
Vstát znovu na nohy a jít dál, nezapíjet žal… a neutápět se v minulosti.
Protože život je fér, ale je krátký – a začneme-li se opravdu snažit a nemrhat jím do prázdna, bude nám to štědře oplaceno.
