Leona (39): Pomluvy mi ničí život. Už se bojím vyjít i na zahradu, ze svého domova se budu muset odstěhovat

Celý život bydlím v malé vesničce, ve kterém jsem i vyrůstala. Když rodiče zemřeli, dům zůstal mně, protože jsem byla jedináček. Háček je v tom, že se zde všichni známe a víme o sobě všechno, mnohdy i to, co není tak úplně pravda.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Sousedé tu nejsou špatní, ale mají tu vlastnost, že do všeho, co se děje, strkají nos a všechno moc řeší. Všechny naše rodinné problémy tak ví do několika dnů celá vesnice a mně pomalu dochází, že mi tyhle pomluvy ničí život. A to nejen mně ale i mým dětem.

Koho si to zase přivedla

Dlouho jsem byla sama a užívala jsem si života. To byl první kámen úrazu. U nás na vesnici se tohle totiž nenosí. Kdo nemá jednoho partnera na celý život je u nich promiskuitní, a tak se stává terčem všech místních drben. Já si toho ale dlouho nevšímala, žila jsem si zkrátka svůj život a na druhé jsem se neohlížela. Byla jsem takhle šťastná.

Pracuji jako servírka v městě, které je od nás vzdáleno jen pár kilometrů. Často jsem si domů vodila své milence a také přátele, pořádala jsem grilovačky a zahradní párty, užívala jsem si volnosti a velkého domu, který byl jen můj. Vždycky jsem ze života chtěla vyždímat všechno. Jenže to se nelíbilo mým postarším sousedkám, pokaždé jsem ráno zaslechla, jak se mezi sebou u plotu baví, koho jsem si to zase večer přivedla domů. Dohadovaly se, zda je to ten z minula nebo někdo úplně nový. Já jsem se jen pousmála, pozdravila jsem a nic jsem dál neřešila.

Je čas se usadit

Po letech flámování a svobodného života jsem ale po jedné krátké známosti zjistila za pár týdnů, že jsem těhotná. To mi úplně obrátilo život vzhůru nohama, rozhodla jsem se však, že na potrat nepůjdu. I když jsem miminko neplánovala, měla jsem porodit rovnou dvě, čekala jsem totiž dvojčátka. Měla jsem radost, a když jsem to řekla otci dítěte, dohodli jsme se, že zkusíme být spolu a žít jako rodina.

Přítele jsem si tedy nastěhovala k sobě do domu, jenže tentokrát jsme všem leželi v žaludku, protože jsme se nechystali uspořádat veselku. Vdávat jsem se totiž opravdu nechtěla. Po narození dětí se náš vztah stal něčím, co zažívají páry asi po třiceti letech společného života. Vůbec jsme se k sobě nehodili, žili jsme jen vedle sebe a mě tohle nenaplňovalo. Domluvili jsme se proto, že raději zůstaneme přáteli a budeme společně vychovávat naše děti.

Ty máme dnes ve střídavé péči. Tohle bylo opět něco na místní obyvatele, a zvláště tedy ženy, které mě roznesly po celé vesnici. Všude vykládaly, že jsem vykopla otce svých dětí kvůli někomu jinému. Což pravda nebyla, po několika měsících jsem se ale skutečně začala s někým vídat, takže ony měly zase eso v rukávu. Jakmile jej uviděly, byl oheň na střeše ještě většího rozsahu.

Přivedla si cikána

Mým novým přítelem totiž byl Rom. A to místní vesničané nemohli rozdýchat vůbec. Celá naše rodina se stala terčem nenávistných a rasistických urážek, na zahradě domu jsem dokonce nacházela vzkazy, že se máme raději vystěhovat, že jsme špíny, že si na nás brousí vidle a podobně. Bylo to jako ze zlého snu nebo nějakého špatného filmu.

Já jsem ale Dušana měla upřímně ráda, s dětmi si také rozuměl a nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že do něj jsem se poprvé v životě vážně zamilovala. Byl totiž úplně jiný a mně to hrozně imponovalo. Měl nás upřímně rád a my jeho také. Rozhodně to nebyla žádná má další krátkodobá známost, a tak jsem se rozhodla, že budu muset zabojovat.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Leona a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Jak z toho ven?

Jenže mluvit se tu s nikým nedalo, došlo to tak daleko, že si přede mnou ženské u obchodu odplivly vždy, když mě tam viděly. Děti ve školce byly stejně zlé a naočkované od rodičů, a tak odmítaly mé děti, nechtěly si s nimi hrát, a to už pro mě byla poslední kapka. Dušan z toho měl špatný pocit, a tak se rozhodl, že k nám už nebude jezdit.

Laura (32): Přišla jsem o vytoužené dítě v prvním trimestru těhotenství. Rodina má dodnes nemístné poznámky.

Já o něj ale nechci kvůli svým sousedům přijít. Pro všechny z vesnice jsem ale cikánská šlapka a mé děti to odnášejí také. Už se bojím vyjít i na zahradu, nepřipadá ani v úvahu, abych tam nechala třeba hrát své děti. Na dům nám totiž házejí vajíčka, občas také kamení a vzkazy také stále přibývají. Nejlepším řešením asi bude dům prodat a odejít.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT