Leona (37): Manžel přišel kvůli krizím dvakrát o práci. Nejvíce to odnáším já

Vdaná jsem již přes dvacet let. Dá se říci, že mám v manželském životě už hodně odžito a hned mě tak něco nepřekvapí. S manželem nás pojí děti, hypotéka a snad i přátelství, které se snažíme udržovat. Vášnivá láska se z našeho vztahu vykradla pryč, to však neznamená, že bych svého muže neměla ráda. Bohužel i v našem životě se vyskytly okamžiky, kdy jsem od něho chtěla odejít.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Můj manžel neumí zvládat krize

Chápu, že je těžké se s nimi vyrovnat, ale nemusí to dělat tak, že veškerou svoji zlobu obrátí proti mně. Stalo se tak už jednou před dvanácti lety, kdy v roce 2008 propukla světová krize. Měla za následek spoustu nezaměstnaných a krach firem. A potkalo to i mého muže. Franta si vždy na své práci zakládal, bývala naplněním jeho života. Dokonce jsem si občas myslela, že je pro něho důležitější než naše rodina.

Facka se, facka tam

Postupně se nám narodily dvě děti, kluk a holka, které nám dělaly radost. Když propukla světová krize, chodily ještě na základní školu. O práci přišel Franta z firmy jako jeden z prvních. Byl to šok nejen pro něho, ale i pro mě. Najednou jsme se ocitli bez jeho příjmu, což ale nebylo to nejhorší, co mělo přijít. Manžel velmi těžce snášel, že se ho firma zbavila. Nezaměstnanost bral jako své selhání. Nebyla s ním vůbec řeč, uzavřel se do sebe a na všechno odpovídal jen na půl úst.

Dětí si přestal všímat, což ony braly dost špatně. A pak to začalo. Celé dny neměl Franta do čeho píchnout a svoji zlobu na celý svět namířil proti mně. Neustále mě kritizoval a zesměšňoval. Nebyla to právě příjemná situace, ale snažila jsem se ho chápat. Na manželovi bylo vidět, jak moc mu vadí, že já práci mám, zatímco on o tu svoji přišel. Od urážek však byla jen krátká cesta k tomu, kdy na mě Franta vztáhl ruku.

Bylo to ve chvíli, kdy mě upozorňoval na to, že jídlo mu nechutná, a ať už něco takového příště nevařím. Řekla jsme mu, že ať toho nechá, že mám všeho nad hlavu, práci, domácnost a do toho ještě on bude sekýrovat. Uhodil mě se slovy, že takto mu odmlouvat tedy nebudu. Facka mě zaskočila a zprvu jsem nevěděla, jak se zachovat. Jenže nejsem žádná puťka, která si neumí dupnout. Až dosud jsem Frantu chápala, že je toho na něho moc.

Ale toto prostě přehnal – a facku jsem mu normálně vrátila. Nyní byl překvapený zase on. Už to vypadalo, že se snad budeme fackovat navzájem ještě dlouho, ale Franta se otočil a beze slova odešel z bytu pryč. Vrátil se až pozdě večer, když jsem spala. K incidentu jsme se již nevraceli a pravda je, že facky se už neopakovaly. Naštěstí za nedlouho si Franta našel práci a náš život se téměř vrátil do starých kolejí. Zaměstnání sice nebylo přesně to, co si asi představoval, ale pořád lepší než nic.

A pak přišla koronavirová pandemie

Dvanáct let uplynulo jako voda, děti odešly z domu studovat na vysokou školu, a my jsme zůstali s Frantou sami. Vedlo se nám docela dobře, než se objevila koronavirová pandemie. Ještě letos v únoru jsem netušila, jak moc se nám změní život. A asi nejen nám. Frantova firma musela kvůli vládnímu nouzovému stavu a s ním spojené karanténě zavřít, což ekonomicky nesla tak špatně, že se vedení společnosti rozhodlo propouštět. To se dotklo opět i mého manžela. Den ze dne zůstal doma a musel se jít nahlásit na úřad práce. Vzpomněla jsem si ihned na dobu před dvanácti lety a s hrůzou čekala, co bude.

Bohužel jsem se nemýlila, když jsem si myslela, že Franta tuto situaci opět nebude zvládat. Je mu už přes padesát let a novou práci bude hledat asi těžko. Ani já nemládnu. A tentokrát jsem o práci částečně přišla i já ovšem s vyhlídkou, že se do zaměstnání budu moci vrátit, až naše provozovna opět otevře. Doma ponorkovou náladu těžko zvládáme, Franta se hádá a uráží mě a nevidí na mně nic dobrého, ať udělám cokoliv.

Sám ruku k dílu v domácnosti nepřiloží, aby třeba přišel na jiné myšlenky. S chutí bych mu oplatila stejným, ale mám pocit, že to stejně nemá cenu. Čekám na vysvobození, až budu moci zpátky do práce a zbavím se negativně založeného Franty.

Bohužel postupem času u něho převládají ty horší vlastnosti, pokud se situace brzy nezmění a on zůstane bez práce delší dobu, nevím, jak budeme v manželství fungovat. Ale zase říkám si, že jsem to s ním vydržela dost dlouho na to, abych nyní házela flintu do žita.

Musím být optimistka a věřit v lepší zítřky, která nás určitě čekají.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu