O britské královské rodině se píše už nějaký „ten pátek“. Ač nejsem z Anglie, již od mala doslova hltám především ty zprávy, týkající se legendární princezny Diany. Vždycky jsem totiž snila, že jednoho dne o ní, respektive o jejím osobitém módním stylu, napíši nějaký příjemný článek také já. Jako mladá jsem vystudovala žurnalistiku a toužila po dráze novinářky se zaměřením na módní styl slavných… Kariéra sice úplně nevyšla, ale námět na článek o princezniných šatech mi omylem zařídil životní štěstí.
Obdivovatelka královské rodiny
Dětství jsem strávila v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Žádné počítače, žádné mobily ani internet, žádné zprávy na internetu. Přesto jsem vykazovala již tehdy několik zásadních zájmů. Prvním z nich byla móda a neúnavná touha po poznávání stylů šatů slavných osobností, druhých sen, stát se jednoho dne „odbornicí přes historii módy“, pokud nevyjde přímo kariéra módní návrhářky. Na prahu devadesátek, kdy ještě neexistovalo žádné digitální fotografování, natož focení na telefon, se o módním světě smýšlelo především tak, že je k němu potřeba vystudovat buď oděvní školu, anebo se alespoň vyučit dámskou krejčovou, aby člověk něco hmatatelně dovedl. To dnes stačí umět naaranžovat fotografii jakýchkoliv, klidně i vlastní rukou nevyrobených šatů na sociální síť, a už je z vás stylista, blogger, návrhář a já nevím co ještě. Naše generace podobné možnosti neměla.
Také médií, zabývajících se životem a vzhledem slavných lidí ze světa, bylo zpočátku poskrovnu. Přesto jsem po roce 1990 doslova propadla obdivu módního stylu některých filmových hvězd anebo britské královské rodiny. Od královny až po jednotlivé členy, mi svět (móda) britské aristokracie doslova učaroval. Nejvíce pak princezna Diana, která měla, jak známo, k módě vždy velmi blízký a kladný vztah. Takže, jak to šlo, vystřihávala jsem si z časopisů všechny její fotografie, lepila si je do alba nebo i na zeď v pokojíku, a neustále snila a přemýšlela, jaký asi takový královský život ve skutečnosti je.
Novinářka
Postupně jsem vyrůstala a zkoušela šít. Přesto jsem, bezprostředně po základní škole přijímačky na oděvní směr nezvládla. Šití dle střihů mi nešlo a už tehdy začínalo být jasné, že švadlena ze mne nebude, takže pravděpodobně ani módní návrhářka. Protože si ale tatínek přál, abych šla ze všeho na gymnázium, vyslyšela jsem jeho prosby. Zájem o styl velkých hvězd a významných světových osobností mě však nepřešel ani v gymnazijních lavicích. Pořád jsem přemýšlela, jak bych se mohla v módě uplatnit i bez krejčovské průpravy, když v tu chvíli mě napadlo, že bych mohla po gymnáziu zkusit, dostat se na žurnalistiku a o módě, či slavných osobnostech alespoň psát. Ne bulvár, ale skutečně hodnotné a slušné texty. Myšlenka pak dala myšlenku. A protože jsem neměla problém s češtinou, slohem, ale ani s cizími jazyky, podařilo se mi u přijímaček uspět a katedru po několika letech úspěšně absolvovat.
Mezi kolegy z oboru byla vždycky legrace. Někdo měl sklony k psaní fejetonů, jiného zajímalo zpravodajství. Leckdo toužil, dostat se pracovat někam do televize. Jen mne pořád, tak trochu naivně, přitahovalo stále jen to povrchní pozlátko – móda. Jak ubíhaly roky, kupily se v mé domácí knihovně časopisy i všelijaké zahraniční knihy, týkající se buď Hollywoodských hvězd anebo historických osobností. U všech významných tváří jsem porovnávala, co na sobě kdo nosí, proč a kdy, a občas zkusila napsat také nějaký ten módně zaměřený článek. Prozatím jen tzv. „do šuplíku“. Po škole jsem totiž nepracovala coby novinářka, nýbrž jako asistentka (sekretářka) v jedné redakci.
Princezna Diana, její šaty a osudová náhoda
Na jednu ze svých nejoblíbenějších historických osobností z mládí, princeznu Dianu, jsem si vzpomněla, když mi bylo už hodně přes třicet, a já hledala nějakou novou práci. Samozřejmě jsem toužila po profesi novinářky, a tak jsem svůj životopis zaslala pár šéfredaktorům. Bohužel, nikde pro mne nebylo vhodné místo. A tak jsem se rozhodna, že svým talentem zkusím oslnit rovnou jeden z prestižních společenských časopisů, a dala si za cíl, uspět, ať už se stane cokoliv… Snad pro štěstí jsem si jako téma vybrala svou, oblíbenou princeznu Dianu, a sestavila článek o nejvýznamnějších módních kouscích, které kdy během života oblékla do společnosti. Usiloval jsem, aby měl článek perspektivu, porovnávala jsem, které šaty patřily jaké příležitosti, a doufala, že textem oslním.
Reakce z redakce přišla. Šéfredaktor si mě pozval na pohovor a já náhle cítila obrovskou šanci. Jenže, jak to tak bývá, když chcete zapůsobit, určitě se vám ten den něco nepovede, což byl i můj případ. Ještě předtím, než jsem zamířila na schůzku, zastavila jsem se v redakční kantýně pro vodu a něco malého k snědku. Pro jistotu, aby… No, znáte to, aby žaludek v nejhorší možnou dobu nekručel… Protože ale neměli nic moc vhodného, koupila jsem si nakonec jen jeden malý chlebíček s tím, že ho rychle spořádám a vydám se, směr šéfredaktor. Jenže hned, jak jsem zaplatila a papírový tácek převzala, kdosi do mě z druhé fronty nechtěně vrazil, a já se lekla tak, až mi chlebíček upadl. Část z něj skončila na zemi, zbytek na mých šatech. „To ne!“ Vykřikla jsem a ihned hledala řešení. Čenda, viník kolize, mi však ochotně pomohl. Kromě shánění hadru na omytí saka, mě (se stovkou nepřetržitých omluv), osobně dovedl i k samotnému šéfredaktorovi. Pohovor mohl začít…
Manžel, kterého bych nečekala
Domů jsem nakonec odcházela spokojená. Vypadalo to slibně. Přesto mě po nějaké době v emailové schránce nemile překvapilo negativní vyrozumění. Coby nová síla jsem přijata nebyla. Ztrátu příležitosti jsem sice oplakala, ale záhy mě čekalo druhé překvapení. Byl jím email od Čendy. Při té naší kolizi v redakční kantýně jsme si totiž nakonec vzájemně vyměnili kontakty a on zkrátka zkusil štěstí. Napsal a pozval mě na kávu. „Když neskoční na mých šatech, půjdu ráda…“ Odepsala jsem mu tehdy v nadsázce a nabídku přijala. Výsledek? Sešli jsme se jednou, dvakrát i čtyřikrát a než jsme se nadáli, přešel náš vztah z přátelského na partnerský. Já sehnala práci nakonec v úplně jiném oboru, (jako asistentka v jedné módní firmě) a Čeněk, pracující na redakční recepci, mě po třech letech vztahu požádal o ruku.
Manželství trvá dodnes, a i když šlo ve skutečnosti jen o velkou souhru řady náhod, nepřestanu za své štěstí ani tak nikdy děkovat svému módnímu vzoru – princezně Dianě. Vždyť, nebýt zamýšleného (a nikdy nevydaného) článku o jejích šatech, patrně bych jen těžko poznala svého skvělého manžela, a dost možná se nedostala ani k práci, jakou vykonávám nyní.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
