Někomu se to může zdát nepochopitelné, ale já ani Linda ten pocit nemáme. Obě představujeme úspěšně ženy, já se svým partnerem plánuji založení rodiny i dalekou budoucnost, ona je umělkyně. Jediná věc, která však ani jednu z nás na mužích nikdy neuspokojovala, byla oblast milování. Proto jsme ji vyřešily po svém. Dnes už nám nic nechybí…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Úspěšný život
Když se ohlédnu zpět v čase, nemohu říci, že bych byla neúspěšná. Rodiče mi vždycky přáli a mně se dařilo nejen ve škole, ale i ve všech zájmových aktivitách. Jedničky z matematiky, jedničky z výtvarné výchovy, dokonce jsem uměla i trochu zpívat. Stačilo málo a mohla ze mne být třeba hvězda pódia. Bohužel, můj otec pro mne plánoval mnohem realističtější budoucnost. Tou měla být gymnazijní studia a poté studia práv na vysoké. Gymnázium jsem absolvovala s vyznamenáním a na práva nastoupila. Jen je zatím nedokončila. V mém životě se totiž objevila dokonalá partie jménem Luboš, kterou si naši nemohli nechat „ujít“.
Luboš, můj současný přítel a snoubenec, pochází z velmi bohaté rodiny, která se před pár roky přistěhovala „přes zeď“ do naší obce. Ani má rodina nepatří k nejchudším a tak byla jen otázka času, kdy dojde k postupnému seznamování. Přiznám se, že noví sousedé zajímali i mne, ale rozhodně ne kvůli Lubošovi. Spíše jsem byla zvědavá, o jaké lidi půjde. Když pak došlo na vzájemné seznamování mne s Lubošem, přičemž nešlo přehlédnout pletichářské pohledy mých rodičů, začínalo být jasné, odkud a kam vítr fouká… Oficiálně jsem byla single, Luboš byl single a dokonalá partie k tomu. Jenže, nikdo netušil, že já vlastně byla v té době citově zadaná už dávno…
Kamarádka Linda
Linda, má nejlepší kamarádka, je sice o čtyři roky starší než já, ale perfektně si rozumíme. Jednoho dne jsme se poznaly na chodbách fakulty a hned bylo jasné, že se spolu musíme vídat i nadále. Já byla studentka práv v prvním ročníku denního studia, Linda byla doktorandka z dějin literatury. Původně šlo o den, jako každý jiný. Mne čekalo jednání v kabinetu ohledně zkoušky a Linda směřovala k témuž vyučujícímu na konzultaci ohledně konkrétních informací o jednom právníkovi-spisovateli pro svou práci. Srazily jsme se omylem před kabinetem a užasly. Až po chvíli z Lindy na místo omluvy vypadlo: „Krásné lodičky.“ Nosívala jsem totiž boty obvykle velmi drahé, vzhledem ke statutu studentky. Jenže v jejích očích jsem viděla, že poznala i značku a kompliment proto musela oplatit. Bylo proč. Linda totiž měla podobně drahé boty, jen od konkurenční značky. „Totéž mohu říci i já.“ Odpověděla jsem s úsměvem. Teprve po notné chvíli nám došlo, proč vlastně před tím kabinetem jsme. Linda mi dala, jako domácí studentce přednost, ač nemusela, a během několika minut jsme naše věci vyřídily obě. Cosi mi ale nedovolovalo odejít, a tak jsem za dveřmi nenápadně počkala, až bude hotová i ona. Byl čas…
Naše první setkání končilo v kavárně, v centru města a brzy se z nás staly nerozlučné kamarádky. Linda byla velmi silná až excentrická žena se zálibou v luxusní módě. Ale, na rozdíl ode mne nebyla bohatá. Naopak. Žila vlastně tak skromně, až mi vyrazila dech z těla.
Luxusní ruina
To, že není rozmazlenou dcerkou z bohaté rodiny, jako já, mi přiznala poměrně brzy. Přesto jsem jí zpočátku nevěřila. Vkus, jaký měla, totiž odpovídal lidem s úplně jiným životním standardem, takže jsem neměla jediný problém, brát ji i po materiální stránce jako sobě rovnou. I přesto mě Linda stále varovala. Pravda pak vyšla najevo, když mě jednou pozvala k sobě. Tehdy jsem užasla. Bydlela totiž v jednom z bytů na okraji města, které byly po válce uměle vytvářeny v prostorách starých prvorepublikových vil. Jenže, některé vily a byty v nich postupně upadaly, díky čemuž se paradoxně stávaly dostupnými i pro nájemníky, kteří si v tu dobu nemohli dovolit moc platit. Ideální místo pro umělce a Linda (studentka a básnířka) neváhala. Skoro všechno zde bylo starožitné, kromě jejího botníku a šatníku s docela luxusními věcmi. Ze všeho nejvíce mě pak ohromil velký několikaramenný svícen, který zdobil „obývací místnost“. Linda mi vysvětlila, že po podobném stylu života vždycky toužila a tak si vlastně plní sny… „Je to jako střet dvou světů“. Říkala a vysvětlovala mi, jak zajímavé je, „prohánět“ doma pavouky a přitom mít v botníku lodičky, které vlastní jen ti, kteří přes samé služebnictvo ani nevědí, že pavouci existují… Něco na tom bylo. Něco neuvěřitelně romantického…
Z Lindy jsem měla pocit, že mi ji seslalo samo nebe. Psaly jsme si krásné zprávy, byla úžasná, sebevědomá a žila tak moc jinak, než ostatní, že jsem se brzy do jejího stylu zamilovala. Nejen do stylu. Velmi rychle i do ní samotné a poprvé pocítila, co je skutečná vášeň a štěstí. Vlastně byla něco, jako moderní básnířka Sapfó. Alespoň já si to v duchu myslela. Naše milostné večery se odehrávaly pokaždé u ní a vždy byly něžné a romantické. Jednou jsme po bouřlivém večeru pozorovaly za oknem svit měsíce a popíjely při tom bílé víno, jindy jsme vyšly na polorozpadlou terasu domu a společně kouřily luxusní „dámské“ doutníky. Byl to ideál a já se své princezny z knižního románu, jak jsem si ji také někdy přezdívala, odmítala vzdát.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lenka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Dost špatné zprávy
Mezi tím bohužel pokročilo i vyjednávání mých rodičů s Lubošovými a naše, do té doby jen obyčejné sousedské přátelství, začalo být nebezpečně sledováno. Nebezpečně proto, že jsem po žádném muži netoužila a najednou jsem už měla předem domluveného nejen muže, ale dokonce i budoucího ženicha. Luboš byl fajn, to ano, ale představa, že to naši dotáhnou do konce a opravdu z nás budou chtít jednoho dne udělat manželé, byla dost špatnou zprávou. Nevěděla jsem, jak vše ustát. Přesto pravým klíčem k úspěchu byla pravdomluvnost. Právě tehdy mi podala pomocnou ruku Linda, které jsem vše sdělila i s vědomím, že to může být naše poslední setkání. Nebylo. Nezlobila se a dokonce přijala mou nabídku na nikdy nekončící vztah. Teprve poté jsem se na přání rodičů zasnoubila a nakonec pozastavila i studia na fakultě. Přesto mi jediné zůstalo. Linda a její byteček mezi dvěma světy, kam za ní chodím dodnes a jsem šťastná. S Lubošem jsme se na volném manželství domluvili a rodiče nás obou žijí ve vytouženém snu o šťastném manželství jejich dětí. Nakonec, proč ne? Nikdo z nás si díky včasnému a přímému řešení situace na nic nestěžuje. Kéž by tato idylka vydržela co nejdéle…
