Laura (28): Kdy už to skončí, strach z virů a bakterií mám pořád, současná situace mě dohání k šílenství

Vždy jsem byla pořádkumilovná a bez dezinfekce nedám ani ránu už od dětství. Nevím, zda to bylo přísnou výchovou, tím, že moje máma nepracovala a celé dny doma běhala jen s hadrem a čisticími prostředky, nebo je to tím, že se mám natolik ráda, že jsem na sebe opatrná.

Každopádně jsem už takhle zvyklá, přijdu domů a začnu uklízet, mám strach z virů, bakterií a mikrobů, můj uklízecí arzenál by mi mohla závidět nejedna profesionální uklízečka. To všechno za normálního stavu, během současné pandemie šílím, a dokonce mě kvůli tomu opustil přítel.

Dobrovolná karanténa

Když na jaře vypukla první vlna epidemie, byla jsem zralá na cvokaře. Sama jsem se zavřela do dobrovolné karantény a celé dny jsem sledovala zprávy ze světa. Když už byla situace zhoršená i u nás, nešla jsem ani do obchodu, všechno mi obstarával přítel, nechala jsem se i vyhodit z práce. Bylo mi to jedno, hrozně jsem se té nemoci bála. Pak přišlo léto, lidé už zapomněli na to, co se dělo, ale já ne. Dokonce jsem se nepohodla s přítelem tak, že mě opustil se slovy, že jsem magor.

Přeháním to, ale chci být zdravá

Vyhledala jsem pomoc psychologa, měla jsem pocit, že se proti mně všichni spikli, že je všem jedno zda se nakazí, a že to tak vlastně chtějí a hlavně vláda. Už jsem nedokázala ani normálně komunikovat. A když mě už i mamka upozornila, že to není normální, neváhala jsem a nechala se vyšetřit. Zjistila jsem, že to skutečně přeháním, a kvůli touze být zdravá přehlížím i to, že mě blízcí opouštějí. Zahájila jsem pravidelnou terapii a začala jsem se ze své bubliny zase dostávat mezi lidi.

Čtěte také: Jana (41): Kam se podívám, vidím falešné lidi, už mám problém někomu věřit.

Teď už zase nevycházím

Jenže pak přišel podzim a čísla rostla. Vláda začala utahovat opasky a ve mně se to opět všechno zlomilo. Rozhodla jsem se, že nebudu čekat na vládní opatření a izoluji se už měsíc dobrovolně sama. Práci stejně nemám, přítele také ne a s maminkou si pravidelně voláme. Jídlo si objednávám a stejně tak i celý nákup. Terapie jsem zrušila, opravdu se teď nikam nechystám. Bojím se toho, jak to všechno dopadne, už vím, že z toho opravdu šílím, ale ten strach je silnější, než já.

Chtěla bych se vzpamatovat, chtěla bych se probudit a najít sílu, z dezinfekce už mám úplně rozežrané ruce, ale ani tak nepolevuji.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT