Případů, kdy je žena nespokojená se svým poprsím, je hodně. Vlastně, co žena, to nějaký důvod, proč by zrovna její dekolt neměl být tím ideálním. Zkrátka, co se hrudníku týká, jsme my dámy, až přespříliš kritické. Ženy s malými prsy by nejraději měly velká ňadra a naopak. Mnohé z „hrudníkových“ potíží jsou zbytečné. Jenže, co když je žena obdařena doslova chlapeckým hrudníkem? To je i můj případ.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Sen o krásném dekoltu
Už od dívčího věku se mi na ženském těle líbilo především to, že kromě možnosti, nosit spoustu krásných šatů, jsme také majitelky různorodých dekoltů. Některé jsou menší, jiné větší, ale vždycky nějaké jsou. Jako malá jsem se proto těšila, až se dospělému věku přiblížím i já. Důvodem byl můj hrudník, protože se mi nezralé dívčí proporce nikdy moc nelíbily. Nevím, jestli to tak mají v raném věku i jiná děvčata, ale já to tak vnímala. Na druhou stranu, možná jsem o tom jen více přemýšlela. V každém případě jsem se těšila, až přijde ten okamžik proměn. Vzpomínám, jak jsem si kdysi od své mámy půjčila její „top“ na ramínka. Byl to i pro dospělou ženu odvážný model, natož pro mne. Výstřih trička mi totiž sahal až k pupíku. Jenže… I když bylo tričko krásné a dost sexy, na mé postavě nemohlo zákonitě vyniknout, protože tomu zkrátka „něco“ chybělo. A tak jsem se po chvíli zase stejně tajně svlékla s tím, že prozatím se raději vrátím k zpět k tričkům s barevnými obrázky a nápisy, přestože doufám, že ne nadlouho.
Spolužačka s vypůjčenou podprsenkou
Když mi bylo jedenáct, bylo téma „dámského hrudníku“ mezi děvčaty často na tapetě. Některé mé spolužačky totiž už oplývaly ženskými tvary, zatímco některé na svou proměnu teprve marně čekaly. Nejmarněji jsem se v tomto ohledu cítila já. Jen jsem zatím netušila, že oprávněně. Po očku jsem pozorovala, jak pěkné věci už mohou některé holky nosit, zatímco já si připadala pořád jako placatá nafukovací matrace. Tím, že můj hrudník zatím vůbec nereagoval, se mi akorát tak zvýraznila ramena, takže výsledek byl, že jsem si připadala jako žena „vzpěračka“, popřípadě „plavkyně“. Jenže v mém případě nešlo o důsledek vypracování postavy sportem, nýbrž jen o optický klam. A radostné to nebylo ani po stránce mé postavy, která získávala stále jasnější tvar písmene „Y“, což není pro dívku či ženu zrovna ideální výchozí bod. Některá děvčata to totiž měla se svými křivkami třeba tak, že i přes takřka žádný hrudník, se jim vytvořila alespoň pěkná postava o tvaru přesýpacích hodin, takže se s takovou genetickou výbavou dalo pak ledasco opticky dokázat nebo zamaskovat. Jenže u mne? Zkrátka totální chlapecká postava se vším všady. Byla jsem proto nešťastná.
S přibývajícím věkem totiž bylo stále těžší na podobné téma zapomenout. Mnohá děvčata ze třídy totiž už vlastnila své první podprsenky, zatímco já podobný doplněk mohla těžko oblékat tam, kde nic není. Pomyslnou korunu tomu potom dala má spolužačka Vendula, která si jednou do školy na tělocvik vzala „super sexy podprsenku“ své mámy, kterou si samozřejmě doma „vypůjčila“ bez dovolení, jen proto, aby oslnila ostatní holky. Co na tom, že její máma měla „Déčka“ a ona sotva „Áčka“. Nápad přesto vyšel a spolužačky jí tleskaly. „Jééé…, to jsi fakt dost dobrá Vendy!“ Chválila ji Veronika ze třídy a záhy se přidala další děvčata. Jen já věc nekomentovala a raději se tvářila neviditelně.
Úplně poslední
Co bylo zajímavé sledovat, pak to, jak se hrudníky některým mým spolužačkám proměňovaly. Některé měly „Ačka“ už ve třinácti a pak svou velikost změnily během dvou let na „Céčka“, jiné neměly skoro žádný hrudník až do patnácti a pak jim, z ničeho nic, narostly třeba i trojky. Protože jsem i na internetu opakovaně četla, že podobné rozdíly jsou naprosto normální, stále jsem doufala, že i můj případ je tím, kdy mé hormony zkrátka jen více vyčkávají, a hrudník si „vzal odklad“. Přesto, být v osmé třídě doslova plochá, nebylo nic příjemného. Na své tvary jsem proto samozřejmě slýchala i všelijaké komentáře. A tak, zatímco ženy s výrazně nebo abnormálně vyvinutým poprsím slýchají často narážky typu „kojná“ nebo „dudy“, já zase byla „prkno“, „letiště“, „dálnice“, „platýz“, občas jsem od kluků slyšela i „platfus“. Některé výrazy jsou sice vtipné, ale už moc ne, když se týkají přímo vás a vašeho problému. Obzvlášť pak ne, když je člověku mezi čtrnácti a šestnácti. Tehdy jsem také začala vážně uvažovat o plastice. Záviděla jsem všem ženám a dospělým dívkám, které si mohou nechat vymodelovat dekolt podle svého.
S chlapeckým hrudníkem – a to doslova, jsem nakonec skočila jako poslední ze třídy. Dokonce i má spolužačka Žofie, která nám v posledním ročníku řekla, že je lesbička, a její zaměření na ní skutečně bylo v některých rysech znatelné, měla prsa lepší, než já. Drobná „Áčka“ si totiž dovedla pomocí vycpávek a nejrůznějších podprsenek všelijak vylepšit. Výsledek nakonec byl, že i ona měla hrudník „ženštější“ a hezčí, než já. Začala jsem proto vážně přemýšlet o nějakém radikálním šeření.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Laura a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Antikoncepce je na nic a „PUSH-UP-ka“ nedrží
Kamarádky ze školy často říkaly, že by se můj výstřih mohl „vzpamatovat“ i po zahájení braní antikoncepce, takže jsem se nedávno k podobnému kroku odhodlala, ač jsem pro něj zatím nepředpokládala jiný důvod. Jenže, očekávaný efekt se ani tak nedostavil. Mé tělo začalo pouze o něco více zadržovat vodu a rozdíl mezi mými prsy před a po, byl znatelný snad jen na dotek, určitě ne na pohled. Jednoduše, tam kde nebyla správná genetická výbava, šlo těžko čarovat jinými prostředky. Pokusila jsem se proto o různá maskování alespoň skrze push-up podprsenky, ale bohužel ani to nebylo šťastné řešení. Spodní část pod prsy je na mém těle totiž natolik nevýrazná, že mi tam stejně nic pořádně nedrží. A když jsem výsledek opticky naaranžovala alespoň skrze vycpávky, cítila jsem se nejen hloupě, ale i velmi nepohodlně. V takovém případě totiž nejde ani příliš hýbat rukama, ale ani cvičit. Výztuž se s každým pohybem rozebíhá, takže podprsenka i prsa nakonec skončí ve zcela jiných místech. A tak, o kdysi vysněných výstřizích jsem si mohla nadále nechat jen zdát, protože, když není onou push-upkou co vyzdvihnout, těžko se pak požadovaný efekt uskutečňuje. Zkrátka hrůza.
Tip: Než vůbec začnete přemýšlet o plastice, vyzkoušejte všechny neinvazivní možnosti. Jednou z nich jsou přípravky pro zvětšení prsou. Podívejte se na přípravky, jak mít větší poprsí.
Daniel (26): Miluju svou holku, ale odrazují mě její malá prsa. Ona udělala něco, co jsem nečekal
Uvažuji o plastice
Dnes, kdy mi brzy bude devatenáct, uvažuji již zcela střízlivě o plastice. Je totiž více, než pravděpodobné, že jakkoliv výrazný hrudník ve svém genetickém kódu nemám a těžko bych na něj čekala. Má lékařka sice tvrdí, že bych měla s podobným zásahem do těla počkat alespoň do dvaceti pěti roků, ale mně se to zdá být nepředstavitelně dlouhá doba. Ani ne proto, že bych se bála o nezájem ze strany kluků, ale prostě prosto, že se na sebe nemohu podívat už ani do zrcadla…
