I když jsem autonehodu nezpůsobila já, řídila jsem, a viděla svého muže umírat. Na ten pohled nikdy nezapomenu a často jsem se ptala sama sebe, proč si nás tam nahoru raději nevzal oba.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Se svým mužem jsem byla od patnácti let, nikdy jsem jiného neměla, děti jsme také neměli a já jsem žila jen pro něj. Už sedm let se snažím vyrovnat s psychickými následky té události, ale nedaří se mi to. Jsem úplně neschopná čehokoliv, dokonce ani sebevraždu jsem nedotáhla dokonce. Už nevím kudy kam.
Obyčejná cesta do obchodu se změnila v noční můru
Můj manžel byl mým jediným mužem v životě, jemu bylo osmnáct a mě patnáct, když jsme spolu začali chodit. Brali jsme se hned poté, co jsem dosáhla plnoletosti a ihned jsme se také snažili o miminko. Jenže to se nám bohužel nikdy nepovedlo, nakonec mi lékaři řekli, že já nikdy neotěhotním, a tak jsme tuto skutečnost přijali. Svůj život jsme tak zaměřili sami na sebe, hodně jsme cestovali a věnovali se práci. Já jsem byla učitelkou a můj muž pracoval v bance. I bez dětí se nám vlastně žilo hezky a nikdy jsme si na nic nestěžovali.
Byl čtvrtek a my měli odjíždět v pátek na chalupu ke známým. Bylo to daleko, a tak jsme jeli nakupovat už ve čtvrtek odpoledne, do obchodu jsme však už nikdy nedojeli. Já jsem v ten osudný den řídila, ostatně jako vždycky, muž nebyl moc dobrý řidič. Upřímně si nevybavuji celou tu situaci a ani vlastně nechci. Co se stalo, jsem pořádně začala chápat až po mnoha měsících u soudu.
Já jsem jela podle předpisů a na křižovatce jsem měla dostat přednost, jenže tu mi mladý a divoký řidič nedal – a ani se neobtěžoval před křižovatkou přibrzdit. V plné rychlosti narazil do našeho auta, že z něj zbyla jen hromada šrotu. Mě se jako zázrakem nic nestalo, můj muž ale utrpěl vážně zranění hlavy, a ještě před příjezdem záchranářů mi zemřel v náručí. Na ten pohled nikdy nezapomenu, bezmoc a strach cítím ještě dnes. Pomoci mi však nedokáže nikdo. A ani já sama to neumím.
Byla jsem na něm závislá
Přiznám se, že pro mě život skončil v momentě, kdy můj muž vydechnul naposledy. I když vím, že já jsem za nehodu nemohla, celou tu dobu mě sužuje pocit, že já jsem v ten osudný den seděla za volantem. První měsíce jsem strávila na psychiatrii, odkud si mě úplně zlomenou vzala k sobě domů sestra.
Jenže poté, co jsem musela u soudu vypovídat, jsem se opět zhroutila a putovala do blázince znovu. Myslím ale, že tam mi bylo nejlépe, pod prášky jsem totiž tolik nemyslela na to, co se stalo. Jenže sestra trvala na tom, že si mě vezme znovu, chtěla mě opět vrátit do života, za což jsem jí neskutečně moc vděčná, ale mě už do života asi nevrátí nikdy nikdo.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lada a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Rezignovala jsem na život, bez něj tu být nechci
Stále docházím na terapie a bydlím u sestry, která mě odmítá nechat samotnou. Ví, že jsem na život už totálně rezignovala a nejraději bych umřela a byla zase se svým mužem. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu, ale vždycky marně. Jednou mě našla sestra, když jsem spolykala prášky a zapila je vínem. Víte, já si vzala prášky na bolest, ale ty mi nemohly v tom množství rozhodně nijak zvlášť ublížit. Když mi vypumpovali žaludek, bylo po problému. V nemocnici jsem pak pociťovala zoufalství z toho, že nejsem schopná se ani zabít.
Podruhé jsem se vydala do lesa a chtěla se oběsit, ale ani tento pokus mi nevyšel, vlastně jsem ani nestihla uvázat provaz. Viděl mě totiž nějaký houbař, jak se pokouším provaz uvázat a přivolal pomoc dřív, než jsem cokoliv stihla. Na psychiatrii už jsem byla známý případ, dostala jsem prášky a sestra si mě zase mohla vzít domů. Obdivuji, jak moc se snaží a pořád to nevzdává. Ona vlastně bojuje za můj vlastní život, který já už jsem dávno vzdala.
Snažím se sebrat sílu a být schopná jako dřív. Milovala jsem život i svou práci. Nic z toho jsem však nemilovala tolik, jako svého manžela. Bez něj to zkrátka neumím. Drží mě nad vodou jediné, nechci už víckrát zklamat svou sestru, ona je pro mě ta pravá bojovnice.
