Je to příběh, jako vystřižený z klasických dívčích snů… Přesto by mě nikdy nenapadlo, že se může přihodit zrovna mé maličkosti. Není tajemstvím, že mnohá děvčata často pokukují po svých učitelích. Obzvlášť, jedná-li se o „mladé pedagogické kousky“. V tom mají učitelé – muži, počátky své dráhy možná malinko složitější. Dívky totiž bývají zpravidla emociálnější než chlapci, a tak se spíše stane, že se děvče zamiluje do učitele, než hoch do učitelky, byť opak nepodceňuji. Jenže, co když se nakonec zamiluje sám učitel? Podobná událost mě zastihla střední škole. Avšak, před láskou jsem dal jasnou přednost dobré pověsti.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Maminčin syn
Myslím si, že i dnes jsem stále mladý. Je mi dvacet devět let a teprve nedávno jsem dokončil vysokoškolská studia v doktorském studijním programu. Hodlám se totiž věnovat fyzice, která je mým vystudovaným oborem a oborem, po kterém jsem od malička toužil, přestože ho v rodině nikdy nikdo nezastával. Můj otec je profesí úředník a matka učitelka se zaměřením na dějepis a hudební výchovu, která mě i tak neochvějně vede celý život ke vzdělání. Matčinou zásluhou je nakonec i ta okolnost, že se mi podařilo během studií fyziky vystudovat paralelně ještě i první tři roky vysoké školy s pedagogickým zaměřením. Velmi často mi totiž kladla na srdce, že dobrých pedagogů není nikdy dost a zatímco práce ve vědě může být všelijaká, zaměstnání učitele je jistotou. Těžko říci, ale já si teď musím přiznat, že jsem vlastně nikdy v ničem neměl tu odvahu jí odporovat. Myslela to se mnou dobře a nakonec, kdo ví, kam se moderní věda jednoho dne ubere. Zato takový učitel fyziky je skutečně povolání, které bude potřebné vždycky.
Přepálený rozvrh
Matka měla sice klasické pedagogické vzdělání pro druhý stupeň základní školy, ale v posledních několika letech se jí podařilo, získat místo středoškolské profesorky dějepisu na jedné soukromé škole. Zažil jsem pár jejích hodin a někdy si skoro říkal, že by mohla rovnou přednášet na vysoké. Hodně věcí věděla a snad ještě víc jich požadovala po studentech. Kdykoliv jsem si z ní dělal legraci, že to bere až moc vážně, protože učí jen na střední, vysvětlila mi, že je vůči ostatním tak náročná proto, že je zvyklá být náročná i sama na sebe. Tedy, co zvládne ona, očekává i od druhých… No, možná, že přesně to také vystihuje její povahu i naši domácí atmosféru. Každopádně, právě díky jejímu přání – studování dvou vysokých škol současně, jsem roky trpěl až zoufalým nedostatkem času. Koníčky, volné zábavy, ale i jakékoliv vztahy proto braly vedle takto „přepáleného rozvrhu“ za své. Přesto se moje matka rozhodla, že mi ještě přitíží… Vlastně, pardon, to píši s nadsázkou… Pomůže. Poměrně dobře se totiž znala se svou nadřízenou, ředitelkou zmíněné střední školy a z ničeho nic domluvila, že bych u nich mohl, ještě v průběhu dokončování mých studií na fyzice, občas také vyučovat. Předměty, které bych dostal jako externí profesor, by byly fyzika a chemie. Nedovedl jsem si sice představit, kam to všechno časově ještě „nacpu“, ale nedokázal jsem odporovat. Místo bylo domluveno a ze mne byl najednou „student-profesor“. Čas jsem si následně rozložil tak, aby mi alespoň vycházely oba rozvrhy.
Pedagogická role pro mne nebyla neznámou, takže jsem alespoň věděl, co mohu čekat. Nakonec, sám jsem nebyl ze školních lavic daleko a přiznávám, že někdy jsem se na hodiny se žáky i těšil. Bylo totiž zajímavé aplikovat v praxi některé věci z vědecké fyziky, před očima lidí, kteří znají sotva základy. Dali mi totiž potřebnou zpětnou vazbu. Člověk, který je od rána do večera zavřený jen mezi samými vědci, získá často zkreslený pohled a ti mladí lidé z lavic mi přitom dost často dovedli odpovědět tak, jako kdyby spolkli všechnu moudrost světa. Bylo to zajímavé a inspirativní. Tedy, alespoň do doby, než jsem dostal na starost i jeden maturitní ročník, který zůstal osiřelý poté, co jejich profesor onemocněl a já byl kandidátem na záskok. Tehdy se mé zaměstnání proměnilo na silně „adrenalinové“.
Mladý fyzikář a krásná neznámá
Stalo se to jednoho dne ráno. Zrovna jsem mířil do nově získané třídy od automatu kávu, koukal do země a o čemsi silně přemýšlel, když v tom do mne, poměrně silně, vrazila jakási postava. „Promiňte mi, prosím.“ Zaslechl jsem ve chvíli, kdy mé rty „přemlouvaly“ kávu v kelímku, aby se moc nerozlila a pokud už, tak alespoň ne na mé šaty. „Nic se nestalo, prosím dávejte příště větší pozor.“ Vyhrkl jsem automaticky a podíval se konečně, s kým jsem se to srazil. Přede mnou stála zvláštní, velmi mladá žena, v černém kostýmu s poměrně výrazným líčením i parfémem. Měl jsem za to, že jde o novou místní profesorku a tak, namísto toho, abych odešel, došlo k tomu, že jsme si podali ruku a představili se jmény. Bylo to zvláštní, jako kdyby se na chvíli zastavil čas. „Těšilo mě, ale já už budu muset na hodinu, zvonilo.“ Pronesla zajímavá žena v černém a já se najednou probudil také. Vždyť už byla pár minut hodina a já měl být dávno ve třídě. Oba jsme se rozešli. Mladá žena si zřejmě šla ještě něco po cestě zařídit a já mířil do třídy. Jaké však bylo překvapení, když se za několik minut ozvalo zaklepání na dveře a v nich stála zase „ONA“. Já za katedrou, ona ve dveřích a ani jeden jsme nevěřili vlastním očím. „Promiňte, tak to vy jste náš nový profesor na fyziku? Omlouvám se, ještě jsem musela něco zařídit, ale hned vezmu místo.“ Pronesla sebevědomě a mně bylo v tu chvíli jasné, co se stalo. Záhadná „profesorka“ z chodby, byla ve skutečnosti mou studentkou. „To bude věc.“ Pomyslel jsem si v duchu a nebylo to naposled, kdy jsem o ní přemýšlel.
Byla to muka
Něco se stalo. Neumím to popsat, ale jako kdyby při té srážce přeskočila nějaká osudová jiskra. Alici, jak se má nová žačka jmenovala, jsem od té chvíle nemohl pustit z hlavy. Ať už jsem uvažoval jakkoliv, pořád mi přišla až příliš úžasná. Jak se říká, první dojem dělá hodně a já ji měl podvědomě stále zaškatulkovanou jako školní profesorskou kolegyni… Jenže, ve skutečnosti to byla moje studentka a přes takový fakt u mne zkrátka nejel příslovečný vlak. Dokonce ani za předpokladu, že šlo o poslední ročník.
Nenechte si ujít: Tomáš (26): Možná mi přeskočilo, ale mám pocit, že nepatřím do své doby.
Na hodiny středoškolské fyziky jsem se od té doby těšíval čím dál míň. Jenže, jako na truc, jsem ji musel pořád potkávat. I z letmých pohledů bylo jasné, že „kdesi při té srážce“ vznikly city velmi vzájemné. Jenže z nich nemohlo nic být. Jednak jsem sám nechtěl a nakonec do všeho zasáhla ještě má matka. Jednoho dne doma mi totiž důrazně sdělila, že je Alice velmi „kontroverzní osoba“, jejíž snahou už prý nejednou bylo, dostat z „ředitelování“ místní ředitelku, protože spolu vedly nějaký spor a tak je nežádoucí, abych se s ní vůbec bavil. Oč šlo, nemám dodnes ponětí a ani nevím, jestli si to má matka náhodou celé nevymyslela. Jedno však bylo jasné. Než nejisté lásce, dal jsem raději přednost vlastnímu klidu a solidní dobré pověsti. Alici jsem se proto mimo výuku vyhýbal a kromě toho, že se k mým uším dostala zpráva o jejím úspěšném odmaturování, nemám ani ponětí, kam její cesty směřovaly po škole. Nevadí mi to. Možná mou maličkost odsoudíte a řeknete si, že jsem bačkora, ale ono by to stejně dobře nedopadlo. Má drahá matka mi totiž nakonec sama vybrala i budoucí nevěstu. Možná zkusím alespoň tomu odporovat, ale obávám se, že se mi to opět nepovede.
