Na ten den loňského roku nikdy nezapomenu. Přijdu z práce a jdu se podívat za dcerou Vandou. V jejím pokoji je rozsvícené světlo, její telefon, oblečení, věci, všechno na svém místě. Dcera tam ale není, místo toho jen pár slov na papíře. Tu hrůzu bych nepřála žádné matce!
Dobrá studentka, jen si nevěřila
Vanda nikdy nepatřila mezi třídní premianty. Měla ráda své kamarády a ráda s nimi trávila čas. Své školní povinnosti však také plnila. Její velký problém byl, že si, na rozdíl od svého staršího bratra, nikdy nevěřila. Dokázala mi doma odříkat celou složitou báseň, aby za ni druhý den dostala čtyřku, protože ji celou spletla. Neuměla se vyrovnávat se stresem. Já ji za to nikdy neodsuzovala a snažila jsem se mírnit i manžela a ostatní členy rodiny, kteří jí neustále předhazovali úspěšnějšího bratra. Všichni přeci nemůžou být stejní!
Před maturitou se cítila špatně
Poslední půlrok před maturitou na ni čím dál více doléhala důležitost situace. Sice měla již téměř všechny otázky vypracované a poctivě se je učila, stále ale byla zmatkař, a i po několika hodinách učení jsem ji pak vyzkoušela a dělala chyby. Bylo jasné, že to pro ni bude těžká zkouška. Stále jsem se ale snažila, abych ji podporovala.
Našla jsem jen načmáraný dopis
Zbývaly tři dny do maturitní zkoušky a já přišla domů. Těšila jsem se, jak si s Vandou zase budeme procházet otázky společně. Ona ale v pokoji nebyla. Na stole ležel její telefon. Smazala si účet na sociálních sítích. Potom jsem našla na její posteli téměř nečitelný vzkaz: „Promiň, mami. Bude to tak lepší.“ Málem jsem omdlela hrůzou a okamžitě jsem volala všechny známé, zda u nich Vanda není. Zkontaktovala jsem policii.
Rozjela se pátrací akce, neskutečně jsem se o ni bála
Bušilo mi srdce a běhalo mi hlavou, že jsem jako matka neudělala dost, abych jí vysvětlila, že i bez maturity se dá žít. Strašně jsem si vyčítala, že k tomu došlo. Chytla jsem do ruky baterku a běhala jsem kolem pozemku jako zběsilá. Křičela jsem její jméno, ale nikdo se neozýval. S pláčem jsem padla na zem a dívala se, jak se sjíždějí policejní vozy a začíná se organizovat pátrací akce. Bylo tu tolik lidí! Hasiči, policisté, dobrovolníci.
Čtěte také: Nina (44): Vdávala jsem se z rozumu a dvacet let si připadala jako v pekle. Až koronavirus mi otevřel oči.
Dceru našli nad ránem, vypátral ji policejní pes. Choulila se v křoví. Věděla, že ji hledají a nepřála si, aby ji našli. Díky psovi se to však podařilo. Převezli ji k lékaři. Byla jen podchlazená, jinak byla v pořádku. Už je to rok, co se to stalo. Dnes má dcera práci a přítele. I když už vypadá, že se změnila, pořád mám o ni velký strach a bojím se, že další životní vypětí bude opět řešit takto.
Pravidelně chodí k psychologovi. Mám dojem, že podobnou péči budu potřebovat i já. Mám o ni velký strach.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
podobné věci se stávají a mnohdy nemají tak dobrý konec jako tomu je u vás. Učinila jste pro ni vše, co bylo ve vašich silách. Úzkostnými obavami situaci nezlepšíte. I když o nich budete před dcerou mlčet, vycítí je.
To situaci může zhoršit. Dávejte dceři na jevo jakou z ní máte radost. Buďte vstřícná a povzbuzující, když se na vás obrátí s nějakým problémem. Především ale musíte zvládnout-třeba za pomoci psychologa-sebe sama.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
