Klaudie (33): Chtěla jsem zhubnout a do práce jsem začala jezdit na kole. Sportovat se občas nevyplácí

Pandemie se na mně podepsala asi jako na každém, málo pohybu a hodně jídla udělalo své, a tak jsem si řekla, že když teď chodím jen prakticky z práce a do práce, místo pohodlné jízdy autobusem zvolím jízdu na kole. Chtěla bych zhubnout – a pohyb je na to nejlepší, navíc do práce to mám sedm kilometrů. Jenže ne vždy se vyplácí vyrazit na kolo, zvláště když si teď počasí dělá, co chce.

Za každého počasí

Rozhodla jsem se, že se nebudu na nic vymlouvat, a to ani na počasí. Pořídila jsem si pláštěnku na kolo a bylo mi jasné, že to třeba nebude úplně příjemné, ale znám se. Výmluvy jsem dřív používala dost často – a na co se člověk lépe vymluví než na špatné počasí, že? Zhubnout jsem ale už vážně potřebovala a pořád potřebuji, jídlo miluji a vzdávat se ho rozhodně nehodlám, takže zbývá jen pohyb.

Kde jsem ji zase nechala?

Letos na jaře se mění počasí neuvěřitelně, a tak jsem se snažila dobře oblékat, abych neprochladla, pláštěnku jsem ale občas zapomněla. Jednou jsem ji potřebovala ráno, když pršelo, ale ne zase tak moc, aby se nedalo jet. Oblékla jsem ji a vyrazila na cestu, v práci jsem si ji nechala v šatně rozprostřenou, aby mi uschla. Ale zapomněla jsem si ji odpoledne zase sbalit. Druhý den ráno bylo příjemně, a tak jsem opět nasedla na kolo, když mě asi v polovině cesty přepadl pořádný slejvák. Hledala jsem v batohu pláštěnku, ale ona nikde. Začala jsem si pěkně nadávat.

Musíš pokračovat!

Už se ale nedalo nic dělat, zpátky domů jsem se vracet nechtěla. Chvíli jsem počkala, než se přehnalo to nejhorší – a vyrazila jsem na cestu. Bylo mi jasné, že budu pěkně mokrá, ale zase to nebylo tak strašné. Když jsem ale jela po okraji silnice, míjelo mě auto, které najelo do obrovské kaluže a celou mě ohodilo. Byla jsem úplně durch mokrá, oblečení se na mě nalepilo, z obličeje se mi smyly i šminky a celá jsem byla od bahna.

Do práce jsem dorazila jako strašák, všichni se mi smáli a dobírali si mě. No jo, cesta ke štíhlé postavě není vždycky úplně snadná. Na druhý den jsem dostala pořádnou rýmu a už zase jezdím autobusem.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu