Je mi třicet dva let a nemám vztah. Žiji sama jako kůl v plotě bez nadějné vyhlídky, že by se něco v mém životě mohlo změnit k lepšímu. Pracuji totiž v ryze ženském kolektivu, kde o mužskou nohu člověk nezakopne, co je týden dlouhý. A když se náhodou nějaký muž u nás objeví, uloví ho komunikativnější kolegyně.
Mé snahy o seznámení vycházejí naprázdno
Na svůj single život jsem si již zvykla. Pořídila jsem si kočku, abych mezi těmi čtyřmi stěnami ve svém bytě nebyla tak sama. A přemýšlela, kde se s někým seznámit. Bohužel všechny zájmy, které mám, jsou takové holčičí, tudíž přes koníčky k ženichovi cesta nevede.
Zkusila jsem turistiku. Přihlásila jsem se do Klubu českých turistů, abych nechodila na výlety tak sama. Jenže to jsem si vybrala špatně, protože na túry s klubem vyrážejí spíše starší ročníky a senioři. Na druhou stranu jsem se podívala po několika hezkých místech, takže to zase taková ztráta času nebyla.
Pak jsem se dozvěděla, že moje kamarádka si partnera našla přes internetovou seznamku. I když jsem jim původně vůbec nevěřila, viděla jsem, že fungují jako možnost se seznámit s vhodným protějškem. Takže jsem nelenila, zaregistrovala do seznamky a vystavila jsem inzerát na odiv všem vhodným zájemcům. A těšila jsem se na odpovědi.
Nový známý na obzoru
Přišlo jich celkem dost, až jsem byla sama překvapená. Nikdy v životě jsem o sebe takový zájem nezažila, takže to bylo pro mě něco nového. Jenže s takovým množstvím odpovědí vyvstal problém, pro koho se rozhodnout? Nebo si psát s vícero muži a pak selektovat? Odpovědi byly jedna lepší než druhá, až na několik, kterým jsem hned odpověděla, že nemám zájem.
Nějakou dobu jsem si dopisovala se čtyřmi muži, kteří byli v podobném věku jako já. Postupem času se však z nich vyselektoval jeden, který svými názory a psaným textem vyčníval. Jmenoval se Milan a pracoval jako vedoucí oddělení sanitární techniky v jednom hobby marketu. Dokonce mi poslal i svoji fotografii, ze které na mě hleděl docela fešák muž. Psali jsme si o tom, co nás zajímá, co čteme nebo jaké filmy se nám líbí. A psali jsme si každý den, takže jsem měla na co se těšit a můj život dostal nový impuls.
Dokonce i v zaměstnání si toho kolegyně všimly. Asi jsem působila na okolí více optimisticky. Po nějaké době každodenního dopisování jsme se Milanem domluvili, že nastal čas se poprvé vidět. Protože jsme nebydleli ve stejném městě, ale rozdělovalo nás asi 70 kilometrů, navrhl Milan, že se setkáme někde na půli cesty, abychom to měli oba stejně daleko.
Rande naslepo
Slovo dalo slovo a já se jednu sobotu hezky oblékla, učesala i namalovala a vydala se na rande. Jela jsem vlakem a byla jsem tak nervózní. S Milanem jsme se měli setkat v restauraci a poznávacím znamením měla být kniha. Když jsem vešla dovnitř restaurace, přehlédla jsem v rychlosti, jestli některý z hostů nemá na stole nedbale položenou knihu, ale nikdo takový tam nebyl.
Vybrala jsem si tedy místo u okna a objednala si kávu. Knihu jsem položila na stůl, aby byla každému na očích. Měla jsem pocit, že se na mě každý dívá, i když to pochopitelně nebyla vůbec pravda. Každý se věnoval své společnosti a já jsem nikoho až na obsluhu nezajímala. A pak přišel. Tedy alespoň podle té knihy, kterou držel v ruce, jsem se dovtípila, že to bude Milan. Ihned zaregistroval, kde sedím, protože moje kniha opravdu k nepřehlédnutí. Pozdravil, přisedl a začal hovořit.
Hovořil dlouho a sám. Jeho monolog jako by neměl nikdy skončit. Začal tím, že se omlouvá, že přišel pozdě, ale musel ještě mamince hodit prádlo do pračky. Pak mi začal vypočítávat, které ženy a proč ho pustily k vodě. Když přišel číšník, objednal si uzené koleno a pivo, aniž by se zeptal, jestli budu také já něco chtít. A stále mluvil. Jak to má v práci těžké a jak jsou zákazníci kolikrát nevypočitatelní. Pak se pustil labužnicky do kolene a upíjel k tomu ze sklenice pivo.
Internetovou seznamku již nikdy více
Já jsem mezitím přemýšlela, jak se nenápadně z restaurace vypařit. A nechápala jsem, kam se poděl ten muž, se kterým jsem si dopisovala. Tento byl jako nebe a dudy. Skočila jsem Milanovi do řeči ve chvíli, kdy nadával na svého šéfa a omluvila se, že musím jít nutně na toaletu. Vzala jsem knížku a kabelku a vydala se směrem k ní.
Cestou jsem zastavila obsluhu, že chci zaplatit za tu jednu kávu, co jsem měla, a že pospíchám na vlak, takže nemohu už se déle zdržovat. Z restaurace jsem se rychle vytratila a rychlým krokem kráčela směrem k vlakovému nádraží. Tak tady mě už nikdy nikdo neuvidí.
A s internetovými seznamkami končím. Jestli bych někdy ještě měla zažít takové setkání, jaké bylo toto, tak asi budu navěky svobodná a bez partnera.
