Potíž, která mě provází od puberty, by mi možná kdejaká žena záviděla. Jenže, jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Už jako malá jsem si tropila žerty ze starší sestry Jiřiny, která domů během pár let nanosila snad všechny barvy a typy „push-up“ podprsenek. Ňadra jí narostla malá a tak se snažila přírodu obelstít alespoň vycpávkou. To já byla přesvědčena, že podobný kousek nikdy neobléknu. Jenže opak se stal pravdou. Velikost prsů mám sice příjemnou, ale díky abnormální citlivosti bradavek prožívám již od školního věku peklo.
Malá prsa, velké vycpávky
Naše máma, babičky i tetičky bývaly odjakživa vnadné. Maminka disponuje pěknými „dvojkami“, babičky a tetičky měly něco okolo „trojek“. Takže, když se u mne a starší sestry Jiřiny kdysi očekávala puberta, nikoho ani ve snu nenapadlo, že bychom mohly mít právě v těchto tělesných partiích potíže. Jenže opak na sebe nenechal dlouho čekat. Zatímco já měla do proporcí dospívajícího děvčete ještě v deseti pořád daleko, Jiřina už tou dobou řešila první podprsenku. Bohužel však velikosti „nula“, protože se její ženské přednosti jen „sotva odlepily“ od hrudníku. „Máš čas. Minimálně do dvaceti. To ti ještě všechno doroste… Uvidíš.“ Chlácholila ji u nás v pokojíku máma vždycky, když plakala, že zůstane na věky „plochá“ a ošklivá. Zatímco mne téma „podprsenek“ nezajímalo, Jiřinka se rozhodla jednat. Skrz na skrz pak prošla snad všechny obchody s dámským prádlem, a během pár roků, co u nás ještě při střední škole bydlela, přitáhla kdejaký druh „push-up“ podprsenky. Byla to hotová sbírka. A mne nenapadlo nic lepšího, než si dělat z jejích vycpávek legraci a hlasitě přísahat, že nic podobného nikdy neobléknu.
Jiřka mě občas vzala molitanovými vycpávkami z legrace přes hlavu, ale pak mi s vážným výrazem pokaždé zopakovala, že podobný osud může potkat kohokoliv, takže vtípky na místě nejsou. Nebyly, protože mé starší sestře zůstaly „nulky“ skutečně až do zralé dospělosti. To v mém případě byl osud ještě zlomyslnější.
Bradavky na obtíž
Přibližně do čtrnácti jsem působila dojmem, jako by na mne růst prsou „zapomněl“ úplně. To mi sice vadilo, ale na druhou stranu jsem v situaci nespatřovala žádnou tragédii. Hodně jsem sportovala, vedla aktivní život, čemuž by nějaké „trojky“ překážely. Pak ale přišel zvláštní zlom. Krátce před čtrnáctým rokem mi začala prsa nepatrně růst. Výrazně se mi ovšem zvětšily jen bradavky. A to tak moc, že byly pod tričkem náhle znát i přes obyčejnou podprsenku. Někdo by sice řekl, že podobné tvary jsou u žen krásné, ale já se cítila nesvá. Ještě horší pak bylo, že při každé možné příležitosti se zvýrazňovaly, čímž už je skutečně nešlo přehlédnout. Stačila drobná nervozita, změna počasí nebo otření látky o kůži a první, čeho si na mne každý všímal, ať už zakrýval pohledy ze slušnosti sebevíc, byly ty dvě trčící „věci“.
„Až ti prsa dorostou, tak se to srovná. Uvidíš, že jo.“ Tvrdila mi máma, zatímco já měla ze svého „dospívání“ rozporuplné pocity. V patnácti mi narostly „jedničky“, na střední skoro dvojky. „Bradavkový“ problém však nezmizel.
Problém v jídelně
Prsa jsem měla pěkná. Jenže vedle nich dorostly i bradavky, takže bylo pořád stejně složité je maskovat. Nakonec i gynekolog mi k tomu řekl, že řada žen nemá takto krásný „hrudník“ ani při kojení, což mě vůbec nepotěšilo. Ke všemu se u mne s postupem let začala vyvíjet enormní citlivost. Že ženská prsa reagují na emocionální podněty, změnu počasí, popřípadě dotek, je známé. Ovšem má prsa začala někdy v šestnácti reagovat dokonce i při jídle, kdy mi „vzrušení“ navozovala třeba i kořeněná nebo silně kyselá jídla.
Tak se jednoho dne stalo, že jsme se s pár lidmi ze třídy na obědě rozhodli, zkusit pikantní guláš, který tehdy jídelna, (do níž chodily i lidé z venku a nebyla tudíž jen školní), nabízela. Šlo o recesi, zpestření dne. Jenže zatímco na spolužáky a dvě spolužačky nemělo jídlo žádný viditelný účinek, u mne došlo k reakci, za kterou jsem se pak ještě dlouho styděla. Relativně „zamaskovaný“ hrudník se v reakci na pepř a koření náhle a neočekávaně vztyčil tak, že jej v daném okamžiku nešlo přehlédnout. Chvíli jsem se proto tvářila, jakoby nic, ale když pak nastala podivná minuta ticha s pohledy do všech možných stran, došlo mi, oč jde. Raději jsem proto od stolu odešla. Pohled na „hrbolatý“ hrudník v zrcadle, který moc nezachránily ani speciální přelepky pod jednoduchou podprsenkou, příjemný nebyl. Věřím, že minimálně klukům se koukat muselo dobře, jenže já pozitivní emoce nesdílela. O to více mi bylo trapné, když se vše rozkřiklo a každý, kdo se mnou pak ve škole mluvil, nesledoval už ani tak mne, nýbrž po očku to, co právě „dělají“ mé bradavky. Tehdy mi definitivně došlo, že obyčejné podprsenky, ani „přelepky“ nic neřeší a rozhodla se ke kroku, který mi v dětství přišel vždycky tolik legrační. Pro nošení „push-upky“.
Spokojená nespokojená
Záměr nakonec vyšel. Dnes už díky ní viditelné potíže s hrudníkem nemám. Vycpané podprsenky každou změnu spolehlivě zamaskují, a já se konečně cítím osvobozena od všech těch nežádoucích a zkoumavých pohledů z okolí. Navíc mi došlo i to, že mé, dnes před veřejností dobře skrývané tajemství, může mít i soukromé výhody. Jednak v milostném životě, protože mám přítele, kterému se podobná ňadra líbí a jednak v době, až se rozhodnu pro těhotenství. Se svými „přednostmi“ alespoň nebudu muset řešit potíže s kojením, které má většina žen s tzv. „plochými bradavkami“, i když zase nevím, jestli mi nebude dělat potíže enormní citlivost. Všechno zlé je nicméně pro něco dobré. Přesto, neustálé nošení pevné podprsenky v zimě, v létě, či na koupání jako svršek od plavek, mi zrovna dvakrát příjemné není. Takže, pokud mi někdo výrazné tvary přece jen závidí, pak vězte, že já zase leckdy závidím ženám s takovými prsy, které mohou být jen v obyčejné podprsence, popřípadě úplně bez ní a své nositelky přitom nijak v běžném životě neomezují.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
