Řidičák jsem nikdy nechtěla, sednout za volant jsem se prostě bála, vyhýbala jsem se tomu až do svých devětadvaceti let. Jenže můj přítel, se kterým mám dvě děti, začal pracovat mimo město a já jsem zůstala s dětmi přes týden sama.
Bydlíme na vesnici a děti mají školku i školu ve městě. Partner mě tedy přemluvil, abych si řidičák udělala, že to jako budu mít všechno snadnější. Dnes papíry sice mám, ale za volant si nesednu. Jsem prostě nemehlo.
Budeš se učit na polňačce
Přítel mě chtěl naučit trošku řídit ještě před závěrečnými zkouškami v autoškole. Byla jsem totiž děsně nervózní, a i když jsem se naučila teorii nazpaměť, jakmile jsem sedla za volant a měla s učitelem vyjet do města, začala jsem se klepat jako ratlík. Takže přítel rozhodl, že se budu učit jezdit u nás za domem na polňačce. Náš soused je takový starší pán, hodně osamělý a obklopuje se jen zvířaty, lidi asi nemá moc v lásce, a když mě viděl, jak se snažím auto rozjet a vyjet od domu, sledoval mě vždy s nevraživostí za plotem.
To nezvládnu!
Zkoušky se blížily a já jsem měla chuť to vzdát, měla jsem ale pocit, že bych to měla udělat, jen abych dokázala přítelovi i sousedovi, že zase takové poleno nejsem. V to ráno, co jsem měla odjet na závěrečky, jsem si ještě, ale nahlas říkala, že to nezvládnu. Nakonec jsem to opravdu zvládla a strašně se mi ulevilo.
Když jsem si šla na úřad pro svůj řidičák, nesla jsem se jako páv, div jsem neodletěla, jak jsem se nadnášela. Fakt jsem měla dobrý pocit sama ze sebe. Začala jsem se těšit, až sednu za volant jako oficiální řidička.
Jen dva dny
Začala jsem řídit, i když jen na kratší vzdálenosti, chtěla jsem si hlavně vypilovat cestu do školky a do školky kvůli dětem. Vyjíždění z garáže nebo parkování mi sice ještě činilo menší obtíže, no a takové parkování u obchoďáku, to byl teprve oříšek.
Řidičák jsem v peněžence měla dva dny, když jsem takhle vyjížděla od domu – a v tom jsem zacítila menší náraz a šílené mňoukání. Vylezla jsem z auta a pod svým kolem jsem našla sousedovu kočku. Málem jsem se na místě složila, z kočky tekla krev, řvala jako když ji na nože berou a do toho vyběhnul soused, který mě málem přetáhl lopatou, co měl právě v ruce.
Přežila to!
Bylo mi hrozně, to jsem fakt nechtěla, špatně jsem se podívala a kočku jsem prostě přejela. Naštěstí jsem jela minimální rychlostí, takže se kočka ještě dala zachránit a přežila to. I tak mi tento zážitek stačil, řidičák už asi navždy zůstane v mé peněžence na ozdobu a soused mi to asi nikdy neodpustí. Jeho milovaná kočička Micka mou vinou totiž kulhá.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
