S Jindřichem jsme se vzali, když mi bylo 21 let. Tehdy jsem byla taková ta typická vesnická dívka, která je ráda za to málo, co má. Z počátku manželství fungovalo. Postavili jsme si domek, měli jsme dvě krásné děti a spoustu přátel, se kterými jsme trávili každou volnou chvilku. Jenomže s koncem tehdejší mateřské dovolené jsem začala pociťovat to, že chci víc.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Prodavačka v obchodě nebylo to pravé ořechové
Vůbec jsem netušila, jakou práci si po mateřské najdu. Naštěstí se u nás na vesnici uvolnilo místo v místních potravinách, takže jsem vyfasovala zástěru a nastoupila za pult. Ale tato práce mě vůbec neuspokojovala. Proto jsem se začala poohlížet po něčem jiném. Nakoupila jsem si spoustu novin s inzeráty a hledala. Svůj životopis jsem rozeslala asi dvaceti firmám a doufala jsem, že se nějaká ozve.
Dostala jsme šanci v realitním odvětví
Asi týden na to zazvonil telefon. Ozval se muž, majitel realitní kanceláře, který mě pozval na pohovor. Byla jsem šťastná, konečně se něco hnulo. Na pohovor jsem dorazila s předstihem a asi po půlhodinové schůzce jsme si s mým novým šéfem podali ruce. Samozřejmě, že jsem se do všeho musela nejdříve nechat zasvětit. Trvalo téměř půl roku, než jsem prodala první dům. Pak následovaly další objekty. Měla jsem z toho strašnou radost.
Byla jsem úspěšná realitní makléřka
Díky realitám jsem se dostala do jiného světa. Naráz jsem jezdila svým vlastním novým autem po republice, měla jsem sekretářku a plánovala si obchodní schůzky. Cítila jsem se konečně potřebná a užitečná – hlavně naše konto to dost obohatilo. Jenže tím, že jsem získala tak skvělou možnost se projevit a dokázat něco, jsem postupně ztrácela svého manžela.
Jindrovi se má práce vůbec nelíbila
Nelíbilo se mu to, nejraději by mě viděl stále za pultem v obchodě. On byl zedník, takže měl co dělat, aby nás všechny uživil. Navíc přes zimu moc kšeftů neměl, takže jsme si mnohokrát museli půjčovat od rodičů. S mým příjmem jsme si mohli dovolit ledacos. Nové auto, podlahy v domě, kvalitní neonošené oblečení pro děti a mnoho dalšího. Jen těch hádek stále přibývalo.
Hádali jsme se od rána do večera
Jindra měl pocit méněcennosti, což jsem se mu neustále snažila vymlouvat. Ale taky mě to nebavilo, místo uznání jsem se dočkala pouze nadávek a paranoidních výlevů mého manžela. Nebavilo mě to. Do práce jsem si chodila od něj odpočinout. Nechápala jsem, co po mně chce – o děti jsem se vzorně starala, měly vše, na co si vzpomněly, já si troufnu říct, že jsem vypadala k světu a díky mému platu jsme se nemuseli každý měsíc obávat toho, že přijdeme o dům.
Díky své práci jsem poznala Vlastimila
Jednoho dne jsem měla schůzku s Vlastimilem, který chtěl koupit nějakou velkou fabriku v okolí. Obchodní jednání bylo na profesionální úrovni z obou stran, ale asi po třetí schůzce mě pozval na kafé. Nejdříve jsem váhala, ale pak jsem svolila. Z jedné schůzky byly další a další, až se mezi námi vytvořil milostný vztah.
Požádala jsem o rozvod
Nejsem typ ženy, která dokáže mít dva muže najednou, a tak jsem o vztahu s Vlastimilem Jindrovi řekla. Oznámila jsem mu i to, že se chci nechat rozvést. Mrzelo mě to, ale poslední rok mě strašně dusil a naše hádky se neustále stupňovaly. Nechtěla jsem, ať děti vyrůstají v takovém nenávistném prostředí.
Děti byly z Vlastimila nadšené
Vlastimila si oblíbily i děti, byl plný energie, nebyl to ten bručoun, na něhož jsme byli doma zvyklí. Blížil se den našeho rozvodu a s Jindrou nás čekal poslední týden v jedné domácnosti. Chvilku trvalo, než jsem si zařídila své vlastní bydlení a hned jsem s Vlastimilem bydlet nechtěla.
Jindra se rozhodl vzít si život
Byl zrovna pátek, děti spaly u babičky a já přijela z práce kolem deváté hodiny večer. Doma bylo nezvyklé ticho. Vešla jsem do kuchyně a na jediné, na co jsem narazila, byly flašky od piva – klasika. Vypadalo to, že Jindra není doma. Pak jsem si uvědomila, že náš pes neustále štěká, myslela jsem si, že mě vítá a očekává misku granulí. Vyšla jsem na dvůr, nabrala granule a v ten moment jsem Jindru uviděla. Visel na laně přivázané ke stromu. I když jsem ho odřízla, byl už mrtvý. Okamžitě jsem zavolala policii a záchranku.
Čtěte dále: Olga (36): Můj přítel skrýval přede mnou děsivé tajemství o smrti svého otce
Je to má vina
Pitva pak ukázala, že Jindra byl už dvě hodiny mrtvý, takže ani kdybych přišla o půl hodinky dříve, nezachránila bych ho. Je mi jasné, proč se rozhodl ukončit svůj život. Neunesl to a za vinu si to kladu já – dorazil ho náš rozvod.
Trvalo, než jsme se přes tuto rodinnou tragédii s dětmi přenesli. Teď už je to víc jak deset let od sebevraždy Jindry. S Vlastimilem tvoříme klidnou, a hlavně šťastnou rodinu. Dokonce mu děti začaly říkat „tati“. Není dne, kdy si na Jindřicha nevzpomenu, stále mám v hlavě to typické „co by, kdyby“.
Ale život jde dál a já se snažím si užívat každé chvilky s těmi nejbližšími.
