Člověk si jen těžko představí mámu, která je zlá. Ne macecha, ale vlastní matka. A nejde o přísnou výchovu, Karinin příběh je o autoritářské a agresivní osobnosti její matky, o bigotnosti a předsudcích, o násilí, ohromné nenávisti a potřebě trestat. Kdyby něco z toho vyšlo najevo, Karinina máma by skončila ve vězení!
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Tvrdá výchova
„Moje matka je výjimečně autoritativní osobnost a pro mě bylo těžké vyrůstat v její péči… a je to těžké stále, i když už jsem dospělá,“ začíná Karin (42) vyprávět, „žiji 250 kilometrů od ní, mám manžela a tři děti, ale vztah s matkou mě ovlivnil hrozně moc. Pamatuji si svá traumata ze začátku základní školy, vždy, když jsem něco spletla, následovaly nejrůznější tresty. Máma si v nich libovala. Přitom nedávno jsem našla svá vysvědčení a byly na nich samé jedničky!“ popisuje Karin dál.
Velký průšvih
Když byla Karin ve třetí třídě, máma jí dala deník. Vysvětlila jí, že je to dobré, psát si svoje „tajné“ a soukromé myšlenky. „Najednou jsem viděla sama sebe, jak píšu velkými písmeny přes celou stránku: Nenávidím svou matku!“ říká Karin. Jenže jednou se vrátila ze školy, a hned cítila, že se něco děje. Měla už vypěstované „antény“, její máma často bývala opilá nebo pod prášky. Tentokrát si ale přečetla, co si Karin píše do deníku.
„Stala jsem se tou nejhorší dcerou na světě,“ pokračuje Karin, „pak mě zbila koženým páskem od kalhot. Už vlastně nevím, jestli to bylo tehdy, každopádně potom ještě mnohokrát. Musela jsem stát uprostřed obývacího pokoje s rozpaženýma rukama, přitom mi na každou paži položila těžkou knihu. Nevydržela jsem to dlouho.“ Matka pozorovala z gauče, jak se dívka pokouší udržet tíhu knih, a stále s opaskem v ruce jí říkala: “Nikdo tě nechce. Nemáš nikoho. Půjdeš do dětského domova.“
Snášela jsem to mlčky
„Nikdy ode mě nedostala odpověď. I za malé chyby, vždy přišel trest. Stávalo se to znovu a znovu. Moje ticho ji strašně rozčilovalo,“ vypráví Karin, jak matka rozzuřeně hledá další a tvrdší tresty. „Zvykla jsem si mlčet, protože když jsem plakala, bylo to ještě mnohem horší,“ popisuje Karin, „nadávala mi, že toho moc sním, že jsem tlustá, a když jsem měla periodu, opovržlivě kolem mě chodila s tím, že jsem hrozná špindíra.“
„Také si vzpomínám, jak jsem jednou promluvila během nedělního oběda a ona mě utěrkou zasáhla tak rychle, a tak tvrdě, že se mi před očima udělaly hvězdičky. U oběda se totiž nemluví. Matka byla bigotně věřící a trvala na přikázáních, hlavně na tom o cti vůči otci a matce. Jenže tam, kde máma nenávidí dceru, jak je možné mít ji v úctě?
Střední škola
Na střední škole se Karin vypracovala na dobrou flétnistku. Hrála už od základní školy, byl to pro ni příjemný a téměř „nadpozemský“ únik. Útěk do světa hudby. Jednou se chystalo na škole vystoupení a Karin o tom rodičům neřekla. Mámu to stejně nezajímalo, nikdy jí ani nekoupila vhodné oblečení, které měly holky ve sboru nosit. Neměla černou sukni, ani bílou halenku. Tehdy si vzala alespoň matčiny černé šaty a chystala se z domu.
„Kam si myslíš že jdeš?“ zařvala na mě máma. Začala jsem jí vysvětlovat o tom koncertě. Hrozně se rozzlobila, proč prý jsem jí o tom neřekla, tak jsem vysvětlovala dál, „nikdy mě nenapadlo, že by tě to mohlo zajímat,“ řekla jsem jí. Něco se stalo. Matka popadla z krbu pohrabáč a napřáhla se po Karin. Jenže ta útok odrazila a matku odstrčila. „Jak se opovažuješ zvednout proti mně ruku?“ řvala matka. Byla úplně mimo sebe a zuřila. Tehdy Karin odešla mlčky ze dveří.
Slastný odchod
Karin sice přijali na vysokou školu, ale nenastoupila tam. Vzala si za manžela spolužáka ze střední školy a jeho rodiče je naštěstí nechali prozatím bydlet u nich v domě. Oba mladí manželé chodili do práce, a poměrně brzy měli dost peněz na samostatný život. Kvůli Karin, respektive její matce, se odstěhovali na druhý konec republiky. Možná to nebyla láska jak z pohádky, ale oba byli spokojení. Karin se cítila šťastná. Žádné z jejích tří dětí svou babičku z matčiny strany nikdy nepoznalo.
„Strašně mi ublížila. Naštěstí jsem se zbavila neustálého nutkání obviňovat ji nebo trestat. I teď, když je už stará, přeji jí hodně zdraví, a ještě dlouhý život. Už je mi to jedno, protože už to nebolí!“ uzavírá Karin s úsměvem.
