Jedno velké prokletí. Anebo dar? Asi tak bych mohla v krátkosti popsat svůj problém. Trpím totiž čímsi, co by se dalo nazvat nadměrnou sexuální fantazií. Znamená to, že na věci s milostnou tematikou nejen často myslím, ale i přes sebezapření mi „toto téma“ kdeco připomene. Složitě se mi studuje a obávám se, zda budu jednou schopna, najít si i nějakého skutečného, „nevysněného“ partnera.
Klidná puberta
Je to zvláštní, ale coby předpubertální i pubertální, jsem podobně pikantní problémy neměla. Jako všechny holky, hrála jsem si i já s panenkami, s plyšáky, poslouchala moderní zpěváky, učila se do školy. Jednoduše nic, co by se dalo jakkoliv považovat za divné. Naše rodina byla průměrná, ale v pohodě. Otec a matka v klidu, žádné rozvody či rozchody. Starší brácha v klidu, totéž sousedé, lidé ve škole… Nevím o ničem, co by mě mohlo nějak „jinak“ utvářet. Přesto se ve mně po pubertě cosi rozvinulo. Než však zmíněný okamžik nastal, prošla jsem i klidným obdobím pozvolného dospívání. Zatímco mé spolužačky dostávaly už ve čtrnácti poznámky za drzost, výtky za hloupé výmluvy, (když se každou hodinu tělocviku soustavně vymlouvaly, že mají periodu), anebo za všelijaké dohady s kluky, u mne byl klid. „Už zase perioda? Vždyť jsi ji měla minulý i předminulý týden. To jsi snad slonice, nebo co?“ Podivovala se jednoho dne naše učitelka na tělocvik nad chronickými „omlouvačkami“, a já se při tom někdy doslova klátila smíchy. Říkala jsem si, že ta puberta s holkami dělá všemožné divy a že mne se to netýká, což je dobře. Netýkalo. Možná i proto, že jsem byla s vyspíváním tak trochu zpožděná a ještě v šestnácti neměla pořádně vyvinutý ani hrudník ani periodu.
Po pubertě
V období, kdy už se ostatní holky proměňovaly v mladé ženy a tak trochu „klidnily hormon“, já začala, z ničeho nic, pociťovat zvláštní stavy. Bylo mi čerstvých sedmnáct a začal se mi nejen nárazově měnit hrudník na čistě ženský, ale objevila se i ona slavná součást každé ženy v reprodukčním věku – perioda. Jenže, mne ta proměna samotná nějak více fascinovala. Prohlížela jsem si v zrcadle vlastní tělo a cítila neuvěřitelné vzrušení, myšlenky a fantazie začaly poletovat sem a tam. Moje máma mi sice řekla, že jde o věc normální, tedy jsem v pořádku, ale pro mne šlo o pocit nový a až příliš silný. Pak to začalo. Najednou jsem si totiž, (jako po ráně do hlavy při amnézii) uvědomila, že lidé vlastně nosí pod šaty „různé části těl“ a začala o nich přemýšlet. Viděla jsem třeba hezkého kluka na ulici, ale pohled na něj moc dlouho nevydržela, protože jsem si okamžitě začala představovat, jak asi vypadá ve sprše, co v té sprše o samotě anebo se svou partnerkou může dělat, apod. Stejně to fungovalo i na ženy. Když jsem viděla v létě ženy s výstřihy a bujným poprsím, přemýšlela jsem hned, jak asi jejich dekolty vypadají bez podprsenky, jaký tvar prsou mají ve skutečnosti, jestli jsou ta prsa „jejich“ anebo silikonová. No hrůza… Přesto měly mé fantazie a domněnky vždy jednu zásadní společnou zvláštnost. Po nikom z těch lidí jsem nikdy v reálu fyzicky netoužila. Ani po tom klukovi, ani po těch dámách s výstřihy. Šlo mi jen o tu představu.
Nepřehlédněte: Ema (18): Bojím se zahájení sexuálního života
Na internetu jsem sice později vyčetla, že i podobní, vysoce citliví jedinci, jako jsem já, mohou existovat a tak se trochu uklidnila, ale nepříjemnou věc zůstala dál. Myšlenky pokračovaly, přesto ani v dalších rocích, jsem po nikom z lidí, kteří mě čímkoliv inspirovali, nikdy fyzicky netoužila. Vůbec. Stále více mě naplňovaly (a naplňují) jen ty představy, díky čemuž jsem ve skutečném, fyzickém životě nejen single, ale pořád ještě panna, protože jsem dosud nebyla schopna, navázat s kýmkoliv reálný vztah. Je to, jako kdyby se celý můj sexuální život odehrával pouze na duševní úrovni. Jen v mých snech.
Duše silnější než tělo
Své zvláštní potíže jsem samozřejmě konzultovala s různými odborníky, ale dodnes je každému záhadou, proč člověk tolik citlivý a sexuálně uvědomělý, jako já, není schopen přetavit jedinou věc ze svých představ do reality. Je to, jako kdyby byla má duše několikanásobně silnější, než fyzično. V každém případě mě můj stav přiměl, více o sobě i okolí přemýšlet. Tak jsem došla například k závěru, že drtivá většina běžných lidí ráda o sexu a milostných záležitostech přemýšlí. Lidé doslova sní s otevřenýma očima, představují si klidně nemožné a určitě se jim zjevují podobné, nebo dokonce stejné obrazy, jako mně. Přesto jim pouhá fantazie k reálnému žití nestačí a hledají proto do života i skutečného partnera, z masa a kostí, který by jim jejich sny alespoň zčásti splnil. Jenže já? U mne je to snad přesně obráceně. Mne skuteční lidé pouze „na dálku“ inspirují, abych potom mohla tu pravou vášeň prožít ve svých snech a úvahách. Ty jsou pro mne, zdá se, absolutním vrcholem spokojenosti. Po skutečných vztazích netoužím, ale fantazie? To je jiná.
Když je fantazie překážkou
Fantazie může být příjemným zpestřením všední reality. Když to hodně přeženu, tak kdo by mi vlastně můj „dar“ nezáviděl, když by věděl, že mohu mít milostné fantazie s kýmkoliv, na koho si ukážu a hlavně, stačí mi to samo o sobě ke štěstí? Jenže, na druhou stranu, jsou to jen fantazie. Navíc, v mnoha ohledech tolik vtíravé, až mi jsou v běžném světě někdy na obtíž. Dnes například dokončuji vysokou školu, ale je to horor. Na učení se totiž často nemohu soustředit, protože při něm najednou přemýšlím o milostných dobrodružstvích „kohosi s kýmsi“, o živých přednáškách pak nemluvě. Tam mě zase rozptylují nejen někteří spolužáci, ale často i učitelé. Například, jedna má učitelka vlastní poměrně malý, trochu divný hrudník. A můžete hádat, co mou mysl o, ne moc záživné přednášce, nakonec zaměstná jako první… Samozřejmě to, jaká prsa má bez podprsenky, jestli mají tvar „banánku“ anebo jsou spíše povislá. Prostě strašné…
Tamara (37): Jsem závislá na sexu. Poradím vám, jak zakrýt nevěru.
I přesto své myšlenky potlačit dovedu. Jen ne na příliš dlouhou dobu a sebemenší podnět mě nakonec vždycky zláká, odejít alespoň na chvíli do světa milostné fantazie, popřípadě si „zazkoumat“, kdo a jak je na tom bez šatů. Možná je to v jistém ohledu dar. Přesto doufám, že se s dalšími roky již brzy vybouří a utlumí. Nerada bych si totiž svým vysněným světem později komplikovala ten reálný. Jak říkám. Sní každý a každý si představuje. Kdo tvrdí opak, vymýšlí si. Je to lidské a normální. Jen já mám těch dojmů a pocitů o kapku víc.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
