Žila jsem dvacet let ve spokojeném a šťastném manželství. Měli jsme tři zdravé děti – a všechny kamarádky mi vždycky naši rodinnou pohodu záviděly. Kdybych tak věděla, že mi nemají, co závidět.
Byla jsem pyšná na to, co jsme společně dokázali, a když potom manžel onemocněl a přišel jeho konec, málem jsem se sesypala. Jen kvůli dětem jsem zůstala silná, o manžela jsem se starala, a nakonec jsem na jeho pohřbu ani neplakala.
Říct mi to musel
Manžel onemocněl rakovinou slinivky. Našli mu ji poměrně pozdě a strašně rychle sešel. Léčba nezabírala, všechny pokusy byly marné – a my jsme všichni věděli, že se blíží jeho konec. Jak už to tak bývá, lidé se před smrtí snaží napravit všechny křivdy, které za svůj život napáchali.
Tak to měl i můj muž, se smrtí byl smířený, a tak se snažil ještě za svého života dát všechno do pořádku. Zabezpečil děti finančně, rozloučil se s blízkými a nakonec došlo na loučení se mnou. Řekl mi něco, co mi říct musel, ale já bych to raději ani nevěděla.
Tři nemanželské děti
Jsou věci, které naprosto změní názor a pohled i na toho nejmilovanějšího člověka, kterého máte. Můj manžel se vždycky tvářil jako svatoušek, nikdy jsme neřešili nevěru. Jak jsem ale zjistila, ne proto, že by mě nepodváděl, my ji neřešili, protože já jsem o ní nevěděla.
Čtěte také: Petra (37): Kvůli manželově nadváze se nám nedaří otěhotnět. Už jsem začala tloustnout i já.
Až tři dny před smrtí mi manžel přiznal, že jeho časté služební cesty byly vlastně cesty za jeho druhou rodinou. Měl dvojčata s cizí ženou ve věku naší prostřední dcery. S mou kolegyní z práce měl pak ještě ročního syna. A já si myslela, že Věrku partner opustil, když mu řekla, že je těhotná. Bože, toho malého jsem občas dokonce i hlídala.
Vůbec jsem netušila, s kým žiju
Došlo mi, že jsem neměla ponětí, s kým žiju. Už jsem mu ale nemohla ani nadávat, nemělo to smysl. Z nemocnice jsem odešla domů a tvářila se jakoby nic. Za tři dny mi z nemocnice volali, že je na tom manžel zle, že bychom se měli přijít rozloučit. Nepřišla jsem – a o pár hodin později už mi zvonil telefon se zprávou, že muž zemřel. Vystrojila jsem mu pohřeb a na něm jsem neuronila ani jedinou slzičku.
Samozřejmě mě mrzí, že manžel zemřel, ale v sobě jsem dusila pocit, že bych ho nejraději zabila já sama, za to, co nám roky prováděl.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní. Ve vašem osudovém zjištění je podstatné to co píšete v úvodu:
Žila jsem dvacet let ve spokojeném a šťastném manželství. Měli jsme tři zdravé děti – a všechny kamarádky mi vždycky naši rodinnou pohodu záviděly..
Byla jsem pyšná na to, co jsme společně dokázali,
Z citace jsem úmyslně vyřadil větu: Kdybych tak věděla, že mi nemají, co závidět. Pokusím se odpovědět na tam obsaženou řečnickou otázku. Pravděpodobně byste byla nešťastná, Vašim pocitem smutku by trpěly i vaše děti, nelze vyloučit ani rozvod se všemi možnými negativními důsledky. A tak se znovu nabízí otázka: Pomohlo by to někomu? Říká se „o mrtvých jen dobře“. Jistěže mohou být výjimky potvrzující pravidlo. Nemyslím, že váš muž mezi ně patří. Velkorysost je prý vlastnost králů… buďte královnou.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
