Lukáš byl mou velkou láskou, a možná právě proto, že nám bylo dopřáno tak málo času, to tak navždycky zůstane. Odešel nečekaně a zanechal nejen mě, ale také naši ještě nenarozenou dceru napospas životu. Zhroutil se mi celý svět a jen mé nenarozené miminko mě drželo nad vodou, protože jsem věděla, že za ni musím bojovat.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
S Lukášem jsme vše plánovali postupně
S Lukášem jsme nikdy nikam nespěchali a všechno brali po pořádku. Poznali jsme se na vysoké škole, a než jsme spolu začali bydlet, nejprve jsme oba v klidu dostudovali. Vždy jsme zastávali názor, že máme na všechno dostatek času, a proto i náš vztah postupoval volným tempem. Po státnicích jsme si našli byt, a mezi jeho rekonstrukcí jsme cestovali a užívali si života. Až pak jsme začali plánovat svatbu a založení rodiny. Pomalu nám táhlo na třicet. Už byl čas.
Milovali jsme se i přes občasné hádky
Náš vztah samozřejmě procházel občas i krizemi. Oba jsme byli tvrdohlaví a občas jsme se dokázali opravdu hodně pohádat, pak však nastalo období udobřování, a to jsem měla nejraději. Byla to doba, kdy jsem k němu cítila stejnou lásku, jako na začátku vztahu. V hloubi duše jsem věděla, že spolu budeme až do konce života. Jen jsem netušila, že konec je tak blízko.
Věděla jsem, že Lukáš bude úžasný otec
Svatba byla nádherná, a jen pár týdnu poté jsem zjistila, že čekáme miminko. Oba jsme se na příchod potomka pečlivě připravovali a na malou se moc těšili. Lukáš se mnou prožíval celé těhotenství. Nenechal si ujít jediný ultrazvuk a často přikládal ucho na mé rostoucí bříško a povídal si s miminkem. Věděla jsem, že bude skvělý otec. Už teď jím byl, a to ještě ten prcek nebyl ani na světě. Byla jsem dokonale šťastná.
Měla jsem zlé tušení, ale snažila jsem se ho zaplašit
Až do jednoho večera. Lukáš ten den odjel do práce, a už když jsme se spolu ráno loučili, připadal mi ten den takový zvláštní, jako by něco viselo ve vzduchu. Ještě odpoledne jsme si volali a na konci telefonu mi můj manžel řekl jako vždy, že se na nás obě večer těší. Ve stanovenou dobu, kdy obvykle jezdíval domů, nikdo nepřijel. Volala jsem mu, ale telefon nebral. Nechtěla jsem panikařit, a tak jsem se uklidňovala tím, že se někde jen zdržel.
Místo Lukáše přijela policie
Až kolem deváté večer někdo zvonil na naše vchodové dveře. To už jsem měla žaludek jak na vodě, a když jsem otevřela a za nimi stála policie, nemuseli ani nic říkat, abych věděla, co se stalo. Prostě jsem to v ten moment vytušila. Lukáš měl autonehodu a na místě byl mrtvý. Narazil s autem do stromu. Pak už nevím nic moc. Všechno mi připadalo, jako bych slyšela z dálky. Policie se mnou počkala, než přijela moje máma.
Nedokázala jsem pochopit, co se stalo
Následující dny byla jedna velká noční můra. Jen jsem si hladila své bříško a pozorovala okolí, jak se bojí o mě i malou. Nebyla jsem schopná žádné pořádné reakce a upadala jsem do depresí. Nedokázala jsem pochopit, co se to vlastně stalo. Kde je Lukáš, proč tady se mnou není. Malá cítila mé zoufalství, a možná také proto si na svět pospíšila. Terezka se narodila necelé tři týdny po Lukášově odchodu.
Terezka mi dala sílu do života
V den, kdy se malá narodila, jsem prožívala nejkrásnější den v životě, ale zároveň ten nejsmutnější. Teď teprve jsem si uvědomila, že Lukáš se už opravdu nevrátí, a je to jen na mě, abych malé vytvořila krásný život. On už nikdy neuvidí její první úsměv nebo první krůčky. Byla jsem tolik ztracená, ale v ten moment jsem věděla, že musím najít tu sílu v sobě a postarat se o malého drobečka, který nikdy nepozná tátu.
Žiju jen pro svou dceru
Nakonec to byla právě Terezka, která mi dodala sílu na to, abych ve svém životě pokračovala dál i bez Lukáše. Ona se stala mým středobodem a pomohla mi alespoň částečně se s touto ztrátou vyrovnat. Bojuji každý den, ale mám pro co žít. S Terezkou jsme si udělaly svůj holčičí svět. Možná právě proto, že tátu nikdy nepoznala, jí tolik nechybí, ale vyprávím jí o něm často, aby věděla, jaký byl její tatínek a jak ji měl rád.
Je to už šest let, co Lukáš umřel, a vím, že na něj nikdy nezapomenu a pořád to bude bolet, ale naučila jsem se s tou bolestí žít. Ale díky Terezce prožívám i krásné dny, které jsou pouze její zásluhou.
