Kamila (28): Cítím zradu. 7 let mi přítel tajil jeho nezletilé dítě

Mám za sebou jeden dost nepříjemný rozchod, který mě hodně zabolel a zlomil mi srdce. A také stěhování ze společné domácnosti s bývalým přítelem do pronájmu, kde žiji sama. Je to dost neobvyklé, ale zvykám si.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Hned jsem si dalšího partnera nehledala, protože jsem se potřebovala oklepat z nevydařeného vztahu, do kterého jsem vkládala příliš moc emocí a energie. Alespoň jsem se více zabrala do své práce, která je zároveň i mým koníčkem. Baví mě stříhat a vytvářet účesy. Jsem totiž kadeřnice na volné noze s vlastním kadeřnictvím.

Dlouhých sedm let po boku přítele, který nechtěl děti

S bývalým přítelem jsme spolu tvořili pár dlouhých sedm let, z toho jsme čtyři roky žili ve společné domácnosti. Netvrdím, že bylo vše špatné, prožili jsme spolu i hezké chvíle, na které možná budu vzpomínat. Naším problémem, na kterém jsme se nemohli shodnout, byly děti.

Já jsem je chtěla, ex partner nikoliv. I když jsem věděla, že pořízení dětí není na pořadu dne, s přítelem jsem zůstávala, protože jinak jsme si celkem rozuměli. A přiznám se, že jsem tajně doufala, že časem změní názor. To jsem ovšem netušila, jaké tajemství si nyní už bývalý přítel schovává pro sebe.

Roky běžely a vše zůstávalo při starém

Najednou jsem měla pocit, že mi ujíždí vlak a biologické hodiny se roztikaly tak nahlas, že je nešlo přehlušit. Bohužel s partnerem jsem nehnula, stále si trval na svém. Začaly ve mně hlodat pochybnosti, jestli je on ten pravý pro život. Ale znáte to, když si na něco zvyknete, těžko se to mění. I já jsem si zvykla na náš společný život, který až na absenci dětí byl jinak pohodový. Říkala jsem si, že všude je něco a nikdo není dokonalý.

O to více mě však překvapilo, když přišel dopis od soudu k rukám bývalého přítele. Převzít jsem ho nemohla a večer jsem se ho pak ptala, o co se jedná. Jeho chování bylo vyhýbavé, bylo vidět, že je mu téma dopisu nepříjemné. Pochopitelně jsem považovala za správné vědět, co se děje. Napadlo mě, že možná nadělal dluhy, o kterých nevím.

Opravdu ve mně hrklo. Dluhy nemám ráda a přímo se jich děsím. Při představě, že by se přítel zadlužil, mě poléval studený pot. Pravda byla úplně prostá, ale o to více zarážející. Přišla mu soudní žádost o zvýšení výživného na jeho nezletilé dítě, o němž jsem neměla ani potuchy. Celých sedm let ho dokázal přede mnou tajit.

Jak mi to mohl udělat?

Tohle jsem pocítila jako velkou zradu. Nejen že přítel zapíral svého potomka, ale bolelo mě i to, že ačkoliv on dítě své vlastní měl, se mnou si ho pořídit nechtěl. Zaráželo mě, že se o to dítě vůbec nezajímal. Sám se přiznal k tomu, že na něho platí pouze alimenty a o více se nestará. Náš rozchod nedal na sebe dlouho čekat. Našla jsem si podnájem a od přítele se odstěhovala.

Za několik měsíců smutnění jsem svůj život dostala pod kontrolu a ženské hlavy opět stříhala s úsměvem ve tváři. Jenže to jsem netušila, že mě čeká další rána, a to koronavirová pandemie, která v březnu letošního roku udeřila. Vláda vyhlásila nouzový stav a karanténu, a zavřela mi moje kadeřnictví a s ním pochopitelně i řadu jiných obchodů a živností. Najednou jsem se ocitla bez práce.

Na dobrovolnické stezce

Neumím jen tak sedět, nebaví mě to. Proto jsem se vrhla na šití roušek. To mi ovšem nestačilo. Měla jsem pocit, že potřebuji nutně dělat něco důležitého. Přihlásila jsem se proto ještě jako dobrovolnice a začala pomáhat s nákupy ohroženým seniorům. A nebyla jsem sama. Sešlo se nás tam více a stala se z nás docela dobrá parta. Mezi ostatními dobrovolníky jsem natrefila na Milana.

Byli jsme na stejné lodi, téměř stejně staří. Také mu zavřeli živnost. Zjistili jsme, že nás toho spojuje daleko více. Takže po dobrovolnické činnosti jsme se ještě chodívali projít do parku. Samozřejmě že s rouškami na obličeji. Smáli jsme se tomu, že v dnešní době není možné jít nikam jinam, protože všechno včetně kina, divadla i restaurací je zavřené. I víkendy jsme trávili společně. Vytáhli jsme kola a vyráželi na krátké cyklovýlety do okolí.

Je příjemné mít opět spřízněnou duši. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Koronavirová pandemie, jakkoliv je nebezpečná, tak mi pomohla najít kamaráda, se kterým si rozumím. Nechci nic uspěchat, protože vím, že budoucnost nebude právě lehká.

Autor: Katka Procházková
zavřít reklamu