S Patrikem jsme spolu už přes dvacet let. Máme dvě téměř dospělé dcery, a i přesto, že jsem se od sebe odstěhovali, nám manželství klape jak nikdy jindy.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Chtěli jsme se vzít a spolu zestárnout
Už na střední to mezi mnou a Patrikem jiskřilo. Všichni nás pochvalovali, jaký jsme krásný pár. Já byla do něj skutečně moc zamilovaná, vlastně ta zamilovanost stále trvá. Jakmile jsme oba dokončili školu, rozhodli jsme se, že se vezmeme. Nikdo nás nenutil, byla to naše svobodná volba, věděli jsme, že patříme k sobě.
Dva roky po svatbě se nám narodila první dcera. Téměř o necelé dva roky později se narodila i dcera druhá. Zpočátku jsme bydleli u mých rodičů, ale chtěli jsme svobodu, a tak jsme koupili pozemek v nedaleké vesničce. Všechna naše energie padla na stavbu vysněného domu a na výchovu dcer.
Věděli jsme, že nám něco chybí. To dokazovaly i hádky, které se stávaly každodenní záležitostí. Naštěstí jsme oba lidé, kteří si to umí vyříkat, takže dusno u nás dlouho nevydrželo. Ale i tak, chtěli jsme zase zpátky to, co mezi námi bylo předtím.
Patrik si našel bokovku
Už jsme v novém domečku bydleli, když se Patrik začal chovat divně. Pracoval jako stavební inženýr, byla jsem zvyklá na jeho pozdní příchody. Ale teď se jeho příchody domů protahovaly až do rána, někdy se nevrátil z práce i dva dny. Cítila jsem, že se něco děje a na rovinu jsem se ho zeptala, zda někoho má.
Samozřejmě, že za tím vším stála druhá žena. Bylo mi to strašně líto, cítila jsem od něj velkou zradu, ale na druhou stranu jsem pociťovala zklamání i ze sebe, protože jsem s naší situací nic nedělala. Proto mě vztek velmi brzy přešel a snažila jsem se vymyslet, co bude dál.
Navrhl mi něco, co mě nejdříve šokovalo, později se mi jeho nápad zalíbil
Jednoho dne mě Patrik pozval na večeři do místní restaurace. Vůbec jsem netušila, co od toho mám očekávat, zda vytáhne papíry k rozvodu nebo něco horšího. Nakonec jsem byla mile překvapena. Oznámil mi, že svůj románek už skončil a pokračovat v něm nebude. Taky žádal, aby se změnil i náš vztah. A jelikož naše dcery byly už v takovém věku, kdy je rodiče moc nezajímali, navrhl mi, že se odstěhuje.
Nejdříve jsem nechápala jeho logické uvažování, jak mě tak může opustit? Vždyť na všechno zůstanu sama. Jenže pak mi začal vysvětlovat, že když trávil mnohdy večery jinde, měl mnohem větší čas na sebe a své koníčky. Řekla jsem mu, že si to nejdříve musím promyslet.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Justýna a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Téměř nic se nezměnilo, jen jsme si občas užívali i čas sami pro sebe
Asi po týdnu jsme si s Patrikem opět sedli a já mu oznámila, že to tedy zkusíme. Patrik si koupil byt a přestěhoval se tam. Za námi jezdil téměř každý den, ale když toho měl moc v práci, zůstal u sebe na bytě. Se všemi domácími pracemi mi dál pomáhal, vlastně se skoro nic nezměnilo, jen trávil pár dní v týdnu ve svém bytě.
Mnoho lidí náš vztah odsuzuje. S našimi rodiči taky nemáme moc dobré vztahy, jsou ze staré školy, takže je pro ně nepředstavitelné, že občas žijeme odděleně. Jenže já musím říct, že i mně to takhle vyhovuje. Lepší vztah jsem si nemohla přát. Zjistila jsem totiž, že i já potřebuji čas pro sebe, abych načerpala energii, kterou manželství vyžaduje.
Rozárie (34): Jsme terčem nenávisti kvůli tomu, že jsme odmítli další chemoterapii pro dceru.
Kdyby to šlo, udělala bych to tak už na začátku našeho manželství. Svého manžela pořád miluji, stejně jako kdysi a těším se na každou jeho návštěvu jako malá holka na dárek. Jezdíme spolu na dovolené, chodíme do kina, na různé akce, a když cítíme, že potřebujeme čas sami pro sebe, neřešíme to a zůstaneme každý doma.
