Svého pětadvacetiletého syna miluji nadevšechno, a to i potom, co mi provedl. Když se stal před dvěma lety tátou, neměli s rodinou kde bydlet, a tak jsem jim nabídla pomoc. Přemluvil mě, abych na něj byt přepsala, že si časem vezmou hypotéku a já budu moci stále ve svém bytečku bydlet. Udělal na mě ale podraz – a já dnes bydlím u kamarádky.
Společně tu být nemůžeme
Na syna jsem byla léta sama, jeho otec zemřel po dlouhé a těžké nemoci, když bylo Honzovi sedm let. Těžká doba nás hodně stmelila a já jsem si vždy pochvalovala, jak úžasný vztah máme. V pubertě se ale Honza chytl poněkud pochybné party a začaly s ním být problémy. Nakonec se ale uklidnil, odmaturoval a osamostatnil se. Po nějakém čase se zamiloval a jeho partnerka otěhotněla.
Honzovi bylo třiadvacet, když se stal otcem. A na ubytovně, kde do té doby bydleli, s dítětem být nemohli. Tak jsem si je vzala k sobě domů. Pomáhala jsem s vnoučkem, ale po pár měsících se začaly stupňovat hádky mezi mnou a Honzovou přítelkyní. Bylo jasné, že dlouho v jednom bytě společně žít prostě nemůžeme.
Chytře využili mé nevědomosti
Nikdy jsem se nezajímala o věci kolem půjček a hypoték, nikdy jsem to sama nepotřebovala a nebylo to pro mě důležité. To můj syn věděl moc dobře. Dodnes přemýšlím, zda to bylo z jeho hlavy nebo ho k tomu donutila partnerka, která mě od začátku příliš v lásce neměla. Napovídali mi, že by chtěli hypotéku, ale protože sami nic nemají, nedostanou ji.
Podnájem byl v našem městě na ně příliš drahý, a tak mě přiměli, abych na syna přepsala svůj byt. Dnes už vím, že bych to udělala jinak, že bych si právně ošetřila alespoň to, abych v bytě mohla sama dožít. To mi ale syn neřekl a byt mi nakonec v podstatě sprostě ukradl, i když mi svatosvatě slíbil, že o byt v žádném případě nepřijdu.
Musíš se vystěhovat!
Plán byl prostý, já na syna přepíšu byt a on si na něj vezme hypotéku. Pak se s rodinou odstěhuje a já budu nadále bydlet tam, kde jsem pobývala celý svůj život. Po měsíci mi ale syn natvrdo řekl, že se musím vystěhovat, že on splácet hypotéku nebude, protože by si pak nemohli dovolit nic navíc a společně už to v jednom bytě nevydržíme.
Nepřehlédněte: Klára (44): Se synovou homosexualitou se těžce smiřuji, raději děláme, že je normální.
Sbalil mi kufry a poslal mě pryč. Byla jsem v šoku, se slzami v očích jsem přišla ke kamarádce, která absolutně nechápala, co se stalo a hlavně, jak mi to mohl udělat. Poskytla mi azyl a dodnes mě u sebe nechává bydlet. Moc mi pomáhá, bez ní bych už asi byla pod mostem.
Snažím se odrazit ode dna, ale zradu svému synovi odpustit nedokážu. Vnoučka nevídám a ani syn mi nebere telefony. Každým dnem doufám, že se ráno probudím a zjistím, že to byl jen sen.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
váš smutný příběh ilustruje zásadu k níž mne dovedla dlouholetá praxe v manželské a rodinné poradně. Byť milujeme sebevíce byt na děti nebo partnera nepřepisujme. Nechci přidávat laciné útěchy leč majetková ztráta není – zejména v kontextu aktuální epidemiologické situace – to nejhorší co se může stát. Je jistě lépe pokud ve vašem bytě žije váš vnuk, než kdyby příbytek byl součástí majetku nějakého mafiána. Vašemu synovi doporučuji, aby si na internetu vyhledal báseň Jana Nerudy: Dědova mísa. Měl by se nad ní zamyslet.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
