Josef (69): Moje máma chtěla tak moc dcerku, že ji dělala z mého bratra

Některé rodinné příběhy jsou neuvěřitelné. Znám pár lidí, kteří se narodili ve špatném těle a rodiče je nutili, zůstat v něm za všech okolností. U nás doma byla situace převrácená. Já a moji dva starší bratři jsme se narodili do dobře zaopatřené rodiny, všichni ve správných tělech. Přesto naše máma trpěla, že jí jediný z těhotenských pokusů nepřinesl vysněnou holčičku. Tak moc, až se rozhodla, udělat ji z mého bratra Denise…

Jedině holčičku

Naše maminka bývala odjakživa elegantní dáma. S okem na punčoše by ven v životě nevylezla, stejně tak, jako bez nalíčených rtů a pečlivě nadělaného účesu, který dokonce i přes večer fixovala síťkou. Nikdo ji z širokého okolí neznal jinak, než jako prvotřídní krasavici, na čemž nic nezměnil ani okamžik, kdy potkala našeho otce, manžela Otakara. Ona se totiž ve skutečnosti pro manžela ani pro veřejnost neparádila nikdy. Strojila se zásadně pro sebe, v čemž byla od jiných žen, které odložily červenou rtěnku a lak na nehty už se svatbou a prvním těhotenstvím, odlišnou. Měla to jednoduše v krvi. Pocházela ze staré prvorepublikové rodiny a tak si na své významnosti patřičně zakládala. Doma měla bezpočet bot, kabelek a dámských šperků. Těšila se proto, že její parádivé geny budou mít pokračovatelku… Porodit jednou holčičku, byl její životní sen. 

Jenže nesplněný. Už po prvním těhotenství se našim narodil „jen“ náš nejstarší brácha Ctirad. „Jen kluk… To je velká škoda.“ Pronesla prý. Přesto syna milovala, ale vnitřní zklamání bylo cítit. Kdo měl ze syna naopak velkou radost, byl náš táta. Je to už rodinná klasika, že otcové sice trpí na dcery, zatímco matky na syny, ale v okamžicích, kdy se má dítě teprve narodit, bývají přání opačná. Maminka chce dcerku a tatínek zase synka.

Vilma (60): Učila jsem svou vnučku plavat, ta se málem utopila. Zatočila se mi jen na chvíli hlava.

Nejelegantnější maminka   

První porod naší mámu nicméně neodvrátil od toho, co milovala a to byl její vzhled. Netrvalo dlouho a sousedé ji brzy znovu vídali s nakudrnaceným účesem, červenou rtěnkou, malou kabelkou a v nažehlených šatech, jak si jde do centra města vyzvednout buď oblíbený parfém anebo míří k švadleně, pro nové šaty. Klasika…

Co se mi na mámině stylu vždycky moc líbilo, pak třeba to, jakým způsobem kouřívala. Byla totiž pravý „sváteční kuřák“. V době těhotenství nekouřila nikdy a nekouřila ani doma. Zato v kavárně u kávy si zapálila ráda. Cigaret se ovšem nikdy prsty nedotýkala. Používala jen dlouhou skládací dámskou lulku, s níž dokázala elegantně posedět u dobré kávy či likéru i hodiny. Jen pohled na ni prý evokoval elitu prvorepublikové společnosti, což byl také jeden z důvodů, proč se náš otec kdysi tolik zamiloval.

Roky však plynuly a za nějakou dobu přišlo další těhotenství. Tehdy se máma na to, že už půjde konečně o holčičku, těšila moc. Dokonce natolik, že začala v předstihu nakupovat všelijaké holčičí věci. „Neblázni, nevíme, co to bude.“ Odrazoval ji sice otec, ale máma si říct nedala. Měla připravenou nejen výbavu, ale i jména, která měla být buď Gizela, Nora anebo Denisa. Její touha po malé dcerce byla tak silná, že v ni věřila do poslední chvíle. Rozhodnutí osudu posilovala i tím, že také doma připravila vše výhradně pro příchod holčičky. Jenže se stal zádrhel. Místo malé Gizely, Nory nebo Denisy, přišel jen další kluk, brácha Denis.

Nepřehlédněte: Čestmír (70): Jsem gay, ale přiznal jsem si to až nedávno.

Budeš holka   

Zlomový okamžik naše máma bohužel dobře nenesla a na okolnost, že se Denis narodil jako Denis a ne Denisa, reagovala po svém. „Je to holčička a bude to holčička.“ Pronesla prý rázně v porodnici. Otec jen marně zalapal po dechu, ale přesto věřil, že hned, jak se dá jeho milovaná žena do pořádku a oblékne své nejlepší šaty, bude zase dobře. Bohužel nebylo. Máma si vsugerovala, že Denis je uvnitř holka a jako k holce se k němu chovala. Všechny nakoupené dívčí věci nazmar nepřišly, ale klučík, co byl vlastně holka, působil na okolí všelijak. Maminka mu nechávala růst dlouhé vlásky, pletla mu copy, kupovala panenky… Zkrátka všechno to, na co by měla nárok holčička. Tátovi se podobný přístup nelíbil, ale pevně doufal, že z té hry oba brzy „vyrostou“. Denis byl jednou malá Deniska, později Gizelka a někdy Norinka. Zkrátka nejroztomilejší holčička, kterou svět kdy poznal. Přesto, první potíž byla hned pod šaty. „Jedna věcička v plenkách“ holčičí určitě nebyla.

Třetí syn

Poněkud zvláštní situaci přerušilo po třech letech až další, poslední těhotenství. Tehdy jsem se narodil já. Přesto se situace opakovala a naše máma doufala znovu v holčičku. Bohužel marně. Výsadu, zkusit si být v dětství děvčetem, jsem už ale nezískal. Maminka tehdy definitivně přijala prohru přírody v tom smyslu, že dcera jí prostě souzena není, a tím byly u konce i všechny experimenty o „výměně“ kluka za holku skrz šaty. Všichni tři jsme pak dál vyrůstali od malých hochů v mladé kluky a později pořádné chlapy. Žádné následky neměl „holčičí experiment“ ani na Denise, který se už od pěti let projevoval jako typicky rošťácký kluk, zajímající se o míč a autíčka, dalek jakékoliv zjemnělosti v momentě, když vlastní panence utrhl hlavičku, aby zjistil, co je uvnitř… Z celého „holčičího období“ zbyla v nitru naší rodiny jen úsměvná historka… Máma nás milovala všechny, jak nejvíc mohla a okolnost, že jí jsou souzeni kluci, kteří se jako pořádní kluci také cítí, přijala bez sebemenších potíží, i navzdory svému snu o holčice, pokračovatelce parádivých genů… Miluji ji a moc rád na ni vzpomínám. Byla to velká dáma.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT